Pobertovská povídka

15. kapitola - Křiklanova nabídka a nález

6. září 2009 v 21:29 | Nakira
Hihi, vsadím se, že tohle jste nečekali. Tady máte dlouho očekávanou kapitolu k Pobertům. Doufám, že se vám bude líbit. Zbytek kapitol přidám zítra. Přeji hezké čtení

Nepřítomně jsem se potácela ulicemi prasinek a myslela na něho. Proč mi to udělal?? Jaký to mělo účel?? To mi to nemohl říct hned a byl by pokoj?? Začínalo se mi děla mírně nevolno. Přidržela jsem si ruku před ústy a snažila se zklidnit. Jaký já mám na něj vztek!! A ta mrcha Angela v tom jela taky. Kdyby to bylo s někým jiným, tak bych to snesla možná lépe, ale tohle nešlo. Srdce mě bolelo neustálým žalem, který se tam usadil, jako vodní kámen na umyvadle a nešel dolu a v očích mě pálily slzy jako kyselina. Zničil mě. Dostala jsem asi, co jsem si zasloužila. Asi jsem si moc vymýšlela. Jak jsem si jen mohla naivně myslet, že by se mnou vydržel celý školní rok!! Káčo pitomá, nadávala jsem si a měla jsem chuť se na místě zkopat. Pomalu jsem došla na školní pozemky, kde si mě odchytil Křiklan. Ten mi tak ještě scházel. Upravila jsem si oblečení, otřela slzy a začala se usmívat a chovat, jako bych se mírně neopila.
"Slečno Breaková, měl bych pro vás malý návrh."řekl vzal mě za rameno a kráčel se mnou do budovy
"O co jde??"zeptala jsem se s hraným úsměvem
"Budu pořádat předvánoční večírek, jak jistě víte. Chtěl bych, abyste sehnala tu nejlepší hudbu."pobídl mě
"Ale proč zrovna já??"zmateně jsme se ošila
"Upozornil mě na to před měsícem pan Black. Říkal, že máte dobrý vkus na hudbu. Prý jste i něco sama napsala. Byl bych rád, kdybyste se o to postarala."řekl a odešel
"Nashle."zavolala jsem na něj
Black našel moje papíry s písničkami?! No nazdar!! Pokud jsem vám to neřekla, tak jsem během roku začala skládat písničky i s hudebním doprovodem. Schovávala jsem si všechno pod polštář. Je zvláštní, jak se dostal ke mně do pokoje, když většinu času strávil se mnou. Teda nebyl se mnou pořád, ale že by se ke mně v noci plížil do pokoje a bez mého vědomí mi sebral, nebo se podíval na mé výtvory, to se mi moc nezdálo. Někdo ho k tomu musel donuti. Začala jsem přemýšlet, kdo z naší třídy má pěkný hlas. Všechno skončilo u Angely. Jak já tu mrchu proklínala. Pomalu jsem šla po schodech do astronomické věže, abych se trochu uklidnila. Bylo to tam takové fajn s velkým nadhledem. Teprve tam jsem se cítila volná a nespoutaná. Kolik žáků tady asi prosedělo?? Kolik se jich tady smálo, plakalo?? Kolik se jich tady líbalo a smálo… Ne!! Nesmím na to zase myslet. Je to za mnou. Řekla jsem si to a tak to bude. Je to moje hlava a já jí musím umět ovládat!! A nechci tam mít za žádnou cenu nějakého Siriuse Blacka!! Je to blbec a

není to partie pro mě…
"Renčo!!"zavolal někdo za mnou
Pomalu jsem se otočila a za mnou běžel James. Vypadal docela udýchaně a otráveně. To zase nese nějakou zajímavou novinu. Postavila jsem se proti němu a čekala, až mě doběhne. Vypadal docela na nerv…
"Mám ti od Křiklana vyřídit 29.11. Rozumíš tomu??"zněl zmateně
Na chvíli jsem se zamyslela. 29.11… áááááááá už vím. To má být asi to datum, kdy bude ten večírek a že mám čas nějaký ten čas na rozmyšlenou. Počítala jsem, že takové Křiklanovy večírky byly dlouhé a plné zábavy. Začínaly v osm a končily tak kolem dvou ráno, aby se studenti stačili vzpamatovat. Mírně jsem se usmála, poděkovala Jamesovi a vyšla schody do astronomické věže. Myslela jsem si, že tam najdu klid, ale našla jsem tam jen jednu osobu opřenou o zábradlí, která ke mně byla otočená zády. Byl to pravděpodobně kluk oblečený v černých kalhotách a tričku stejné barvy. Jeho delší vlasy mu lehce vlály ve větru. Mírně se pootočil, aby se podíval, kdo přišel. Místo toho vytřeštil oči stejně, jako já a pomalu se otočil, aby mě nevyplašil. Sirius Black mi byl prostě pořád v patách. Prudce jsem oddychovala a nevěděla, co říct. Připadala jsem si oproti němu tak bezmocná. Ani jsem se nesnažila o úsměv. Neuvěřitelně si mě prohlížel. Teprve jeho hlas protrhl to mrtvolné ticho.
"Ostříhala sis vlasy."mírně se pousmál
"Jo, tak trochu."řekla jsem a nervózně jsem prohrábla vlasy.
"Moc ti to sluší."další úsměv
"Díky."mírně, až téměř neznatelně jsem se pousmála"Budu muset jít. Tak zatím."mávla jsem na něj
"Měj se, Renčo."zamával mi nazpátek a stejně jako já si zastrčil ruce do kapes
Cítila jsem na sobě jeho pohled. Byl to Black. Jeho pohledy mi můžou být ukradený. Ale patřily jenom mě. Ticho!!hádala jsem se se svým vnitřním hlasem. Pomalu jsem došla ke schodišti. Kde právě procházeli Zmijozelští. Přesněji to byl Regulus a Bellatrix Blackovi. Zkusila jsem dělat, že tam nejsou. Regulus mě však stačil zpozorovat a tak poslal Bellu napřed. Zůstal stát za rohem a počkal si na mě. Byl to podle všeho moc milý a pohledný kluk. Často jsem s ním seděla na hodinách lektvaru a i na dějinách čar a kouzel. Často jsem s ním mluvila i mimo školu. Bohužel to se nezamlouvalo Removi, mému kamarádovi. Tak jsem ho začala pomalu zanedbávat. Když jsem procházela kolem něj. Popadl mě za ruku a přitáhl si mě k sobě.
"Regulusi."šeptla jsem překvapeně
"Dlouho jsme si nepopovídali."usmál se a odhrnul mi z tváře pramen vlasů
"Máš pravdu. Moc mě to…"-
"Pššt."přiložil mi prst na rty
Pomalu se ke mně naklonil a něžně mě políbil na rty. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Nechápavě jsem se na něj podívala. Jemně se usmál a znovu mě políbil. Než jsem se nadála, začala jsem mu jeho polibky oplácet. Chytila jsem ho kolem krku a jemně mu prohrabovala vlasy. Najednou se odtrhl. Vzal mě do náručí a odnesl do volné učebny. Stále jsem ho líbala. Pomalu mě posadil na první volnou lavici, která mu přišla pod ruku a sundal mi tričko. Neustále poséval můj krk vášnivými polibky. Pak jsem si náhle vzpomněla na Siriuse. To on mě měl takhle líbat. Měla bych se mu vyrovnat. Ale ne. Já nebudu jako on. Pomalu jsem vzala Regulusův obličej do svých rukou a zahleděla se mu do očí. Přitom měl svou ruku pod mou podprsenkou. Jemně jsem ho políbil a seskočila z lavice. Pomalu jsem sebrala své tričko a znovu si ho navlékla. Nemohla jsem to udělat. I když byl tak pěkný a chtěla jsem to. Pomalu jsem se na něj otočila. Teď zase nechápal nic on. Jemně jsem se usmála a přistoupila k němu. Políbila jsem ho na tváři a podívala se na něj.
"Nemůžu."zašeptala jsem se skloněnou hlavou
"Promiň."políbil mě do vlasů
Pomalu jsem pustila jeho pas a opustila starou nepoužívanou učebnu. Mohla jsem mít konečně to, co jsem chtěla. Kluka, který mě má rád, ale stejně ve mně něco řvalo, že bych měla jít do pokoje. Pomalu jsem došla před obraz Bucláté dámy a vyřkla heslo. Prošla jsem portrétem a zamířila si to přímo do dívčích ložnic. Zastavila jsem se těsně přede dveřmi a soustředila se. Můj sluch nepatrně vnikl do pokoje. Byla tam Angela s Lindou a něco tam dělaly. Znělo to jako cinkání skleniček. Soustředila jsem se i na čich. Byla to neodolatelná vůně. Pane bože!! Vždyť to je nápoj lásky!! Vytřeštila jsem oči a vlítla do místnosti. Angela reflexně něco hodila pod postel a Linda následovala jejího příkladu. Rychle jsem k ní přistoupila a zlostně s ní zacloumala.
"Co jsi to dala pod tu postel??"zeptala jsem se
"Pokud já vím tak je to má postel a tam si můžu strkat, co chci!!"vyštěkla po mně
"Jako například lahvičky od lektvaru lásky?!"zašvitořila jsem sladce
"Nevím, o čem mluvíš."dělala blbou
"Nehraj to na mě!! Dělej, vytáhni to!!"řvala jsem snad na celý hrad
Lindě asi ruply nervy a začala tiše brečet. Bylo mi jí trochu líto, ale moc dobře jsem věděla, že je nebezpečně podobná Angele.
"Tak jí to ukaž!!"strčila Linda do své kamarádky
Angele přejel po obličeji výraz zděšení, vzteku, nechuti a nakonec bezmoci. Pomalu pod sebe složila nohy a natáhla se pod postel. První, co vytáhla, byla Lily knížka, kterou hledala snad celou věčnost. Další bylo spodní prádlo, ponožky a nakonec vytoužená lahvička. Byla v ní jedna malá kapička červené barvy. Pomalu jsem odtáhla víčko a přičichla si. Ano, bylo to přesně to, co jsem si myslela. Nápoj lásky. Nádobu jsem znovu pevně utěsnila a hodila po Angele.
"Tak tohle měl být ten tvůj úžasný pomstychtivý plán??"pronesla jsem s klidem
"Ano."šeptla pokořeně
"Fajn. Myslela jsem, že budeš více tvořivější. Myslíš, že na to, aby se do tebe někdo zamiloval, potřebuješ kouzla?! To se ale pleteš!! Ono je to o tom, kým jsi, napadlo tě to někdy?! Podívej se na sebe. Došla si tak daleko, že dokonce přebíráš kluky pomocí kouzel!! Jak jsi ubohá!!"řekla jsem zhnuseně
Pomalu jsem vstala a šla ke svému stolku. Vytáhla jsem z něj zbytky Siriusových věcí, které jsem si vystavila znovu na jejich bývalé místo. Pak jsem se otočila na své sokyně. Angela potichu vzlykala s obličejem zabořeným do dlaní. Nebylo mi jí líto. Byla to potvora, která nesnesla štěstí ostatních. Prošla jsem kolem ní a hlasitě práskla dveřmi. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám jít za Siriusem?? Ne, půjdu za Jamesem a Lily. Budou určitě spolu. Akutně se potřebuji někomu svěřit a to hned…

Pobertovská povídka 14

29. června 2009 v 15:37 | Kikina
14. kapitola - Sama


Tak jsem zase něco sepsala dohromady. Omlouvám se, že je to krátké, ale lepší něco, než nic. Budu tady do konce týdne, takže budu psát jako o život. Teď si radši potěte...

Byla slunečná sobota. Probudila jsem se brzy ráno. Všichni kolem mě spali. Včetně Angely a Lindy. Angela volala pořád ze spaní: Miluju tě a Linda se jen prudce a neustále převalovala na posteli. Protřela jsem si oči a ospale zívla. Vyhrabala jsem se z postele a šla se upravit. Vzala jsem si na sebe džíny s koženým páskem, modré triko s nějakým, nápisem, teplou černou mikinu a nakonec nepromokavé tenisky. V koupelně jsem si rozčesala vlasy a udělala si černé linky pod očima. Vešla jsem zpátky do pokoje. Pořád všichni poklidně oddychovali. Přistoupila jsem k nočnímu stolku. Chtěla jsem si něco ověřit. Všechny Siriusovy věci byly pryč. Otevřela jsem prostřední šuplík a odhrabala pár knih a zastaralých pergamenů. Na dně byl schovaný černý, z třešňového dřeva vyřezávaný vlk a hned vedle ležel zářivě lesklý znak rodiny Blacků. Vzala jsem ho do dlaně a sevřela ho v ní. Přitom jsem zavřela oči. Všechny události, i ty nepěkné se mi zjevily před očima. Prudce jsem se nadechla a vydechla. Otevřela jsem chvíli zavřené oči a schovala erb zpátky do šuplíku pod hromádku zaprášených knih, které jsem dlouho nepoužívala. Šuplík jsem zase zasunula a plížila se ven z pokoje. Podařilo se mi to s velkým úspěchem. Dole ve společence jsem se srazila s Remem. Nesl velký karton od piv. Asi šel Pobertům doplnit zásoby pitiva. Radostně jsem ho pozdravila a šla s ním do Prasinek. Cestou jsme si povídali o všem možném, hlavně o škole. Pak narazil na jedno pro mě nepříjemné téma.
"Hele, Sirius je sice hrozný, ale on tě má opravdu rád"začal nesměle
"Jo, já nevěděla, že láska se vyjadřuje podvodem. To je mi pěkná láska"pronesla jsme sarkasticky
"On se chce k tobě vrátit"naléhal dál
"A tebe poslal, abys to u mě vyžehlil. Nevěděla jsem, že je tak hloupý"odfrkla jsem si zhnuseně
"Nikdo mě za tebou neposílal!! Jen se nemůžu pořád dívat na nešťastného kamaráda"pronesl smutně
"Ale on si za to mohl sám, Reme!! Nebýt těch jeho tajných milostných aférek, nic z toho by se nestalo!! Prostě po mě chtěl víc, než jsem mu dokázala dát. Nestačila jsem mu. On nepatří nikomu. On patří všem, o tom to je!!"řekla jsem naštvaně
"Sirius je sice děvkař, ale tebe měl opravdu rád. Viděl jsem mu to na očích a ty určitě taky"
"Promiň, ale už o tom nechci mluvit. Je to pro mě uzavřená kapitola"řekla jsem, protože to bychom se dostali zase na začátek debaty a to jsem nechtěla
Pomalu jsem začínala rozeznávat první domy a komíny obalené kouřem. Slunce bylo cestou do Prasinek obaleno bouřkovými mračny. Výrazně se ochladilo a z mých úst vycházel obláček mlhy. Po těle mi naskakovala husí kůže a byla mi docela zima. V Prasinkách jsem se rozloučila s Remem a zamířila jsem do kadeřnictví. Chtěla jsem na sobě provést pár změn. Pomalu jsem vešla dovnitř a rozhlédla se po místnosti. Přivítala mě s úsměvem jedna vysoká sympatická slečna. Sedla jsem si do křesla a řekla jí, co bych asi tak chtěla. Když jsem jí to všechny vylíčila, usmála se a pustila se do práce. Trvalo to asi hodinu, ale výsledek byl na jedničku. Měla jsem po ramena dlouhé rozčechrané vlasy s červeným melírem. Do mých tmavých vlasů to dokonale sedlo. Zaplatila jsem a šla ke Třem košťatům. Když jsem vešla do zakouřené místnosti, všichni na mě koukali. Dělala jsem, že je nevidím a sedla si k pultu. Objednala jsem si Ohnivou whisky a rozhlížela se kolem. Pořád na mě všichni koukali. Konečně mi barman donesl pití a já ho do sebe vyklopila, jakoby to byla voda. No jo, po pár letech zkušeností si člověk zvykne. Všichni čekali, že začnu vyvádět, jak je to pálivý, ale nic se nedělo. Objednávala jsem si tedy jednu skleničku za druhou. Když už jsem jich vypila tak šest vstala jsem, zaplatila jsem a odešla.

Pobertovská povídka 13

23. června 2009 v 12:36 | Kikina
13. kapitola - Konec

Rychle jsem se rozběhla po schodištích školy, odhodlaná říct Siriusovi, že ho mám ráda, ale že potřebuju ještě čas. Prostě když nechci nebo se necítím, tak vyvádím děsný věci. Dolezla jsem před obraz Buclaté dámy a řekla heslo. Vstoupila jsem do společenské místnosti a tam seděli Pobertové bez Siriuse. To je divné. Hodně divné…
"Kde je Sirius??"zeptala jsem se rychle
"V komnatě nejvyšší potřeby, ale nechoď tam!!"varoval mě James
Všichni se po sobě podívali, ale já nečekala na jejich odpověď. Rychle jsem vyběhla zase na chodbu a rázovala jsem si to přímo ke KNP se strachem, co tam najdu. Před vchodem do komnaty mě zastavil James trochu zpocený.
"Nedělej to, prosím"žádal mě s umučeným výrazem
"A proč??"zeptala jsem se podezřívavě
"On tam s někým je"zašeptal sotva slyšitelně
Stála jsem tam, jako když mě opaří. On tam s někým je. Pane bože!! Snad s tím někým… Pane bože jen to ne. Rychle jsem vešla do komnaty. Sirius tam ležel na Angele. Spali spolu. Vášnivě se líbali a intenzita polibků vrcholila se vzrušením. Nakonec se oba dostali do orgasmu. Jen jsem tam stála jak tupec a pozorovala to. Nic jsem neudělala. Po chvíli jsem sebou praštila o rám tak silně, že sebou oba škubli. Když mě zahlédla Angela, usmála se jako Bohyně pomsty, co vždycky vítězí. Za to Sirius ten se tyčil pořád nad Angelou a koukal jak puk. Snažila jsem se zhluboka dýchat, abych nezačala brečet. Zajela jsem si levou rukou do vlasů. Jen jsem začala nasraně kývat, otočila jsem se a práskla obrazem, aby se místnost uzavřela. Koukala jsem se na Jamese. Měl sklopenou hlavu. Moc dobře věděl, na co se teď zeptám…
"Kolikrát už"řekla jsem klidně
"Potřetí"zašeptal
Musela jsem se otočit zase jinam, abych nevybuchla. Teď už jsem se ale psychicky zhroutila. Brečela jsem jako o život. Rozběhla jsem se kolem Jamese a strčila do něj, abych mohla projít. Cestou jsem shazovala obrazy ze stěn, jak jsem byla naštvaná. Ale co naštvaná. Jak já byla zklamaná. Buclatá dáma ze mě měla málem šok. Nakonec mě pustila dovnitř. Vlítla jsem do pokoje jako dělová koule a přihnala se k mému nočnímu stolku. Byli na nich vyřádkovaní plyšáci a pár dárků od Siriuse. Dominantou celého stolu byl černý vlk vyřezávaný z třešňového dřeva. Všechno jsem rychle jedním pohybem ruky shodila a začala to brát do náručí. Lili s Ninou se za mnou hnaly. Namířila jsem si to přímo do společenky. Tam už stál James a koukal na mě jako puk. Všechny věci od Siriuse jsem nesla k nim do pokoje. Některé se mi podařilo dokonce spálit. Pak jsem se vrátila zpátky a tam začala naplno bulit, ale jen v koupelně. Tam jsem se zamkla a nikoho tam 3 hodiny nepustila. Nakonec mě obměkčila Lili s Ninou a tak jsem je pustila dovnitř.
"Jsem stejná slepice jako ty ostatní"brečela jsem"Jsem kráva blbá, která mu naletěla"vztekle jsem praštila pěstí do zrcadla

Ihned se celé sesypalo. Mě na kloubech zůstaly jen krvavé řezné rány. Koukala jsem na ně jako na největší zázrak světa. Bolelo mě to, ale přesto jsem se nebála udělat si bolest. Naopak mi to ohromně pomohlo. Konečně jsem přestala bulit a podívala jsem se na Lili s Ninou.
"Renčo, odešly jsme od Pobertů"řekla Lili
"To jste nemusely"usmála jsem se
"Já se teď vykoupu, když dovolíte"řekla jsem
"A půjdeš s námi na večeři??"zeptala se Nina
"Dnes ne, už bylo toho dobrodružství za dnešek dost"usmála jsem se a holky vyšly z koupelny
Pustila jsem si na sebe horkou sprchu. Byla příjemná a při ní jsem úplně zapomněla na své problémy. Když jsem vodu zastavila, vypadala koupelna jako sauna. Oblékla jsem na sebe černo modré pyžamo s žirafou a vkradla se tiše do pokoje. Nechtěla jsem tam potkat Angelu, nebo Lindu. Naštěstí v pokoji nikdo nebyl. Vzala jsem si deku, uvařila si kakao a šla si sednout do společenky. Rozdělala jsem oheň v krbu a dívala se hypnoticky do rudých, vysoko šlehajících plamenů. Potichu jsem srkala horké kakao a příjemně jsem se rochnila v křesle zabalená až po uši v dece. Cítila jsem se zase v bezpečí a mírně se mi začaly klížit oči. Najednou se otevřel vchod do společenky. Neviděla jsem, kdo vešel, ale víc jsem se zavrtala do křesla, aby mě ten někdo neviděl. Pomalu došel ke křeslu a posadil se pár metrů ode mě. Ten někdo byl Sirius!! Zase mě zamrazilo. Koukal se bezduše do plamenů a opíral si hlavu o spánek. Ani jsem nedýchala. Jedním nenápadným pohybem jsem zhasla oheň v ohništi a narychlo se zvedla. Pádila jsem do svého pokoje. Deku jsem nechala na místě a zamkla jsem se v pokoji. Někdo na mě klepal, ale já neotevřela. Viděla jsem, že jen někdo něco položil před mé dveře. Opatrně jsem nakoukla ven a pohlédla na zem. Ležela tam červená deka, už složená. Na ní ležel erb rodiny Blacků. Byl připnutý hned na povrchu deky. Vystoupila jsem na chodbu a chvíli koukala na nádherně lesknoucí se znak. Pomalu jsem se ohnula pro deku. Jemně jsem jí popadla do ruky a chvíli zaváhala. Nakonec jsem k ní přičichla. Voněla přesně podle očekávání. Jemná skořicová vůně slastně putovala do mého nosu. Chvíli se mi zdálo, že mě někdo sleduje. Otočila jsem se směrem ke schodišti a zahlédla oči barvy bouřkových mračen. Chvíli jsem se soustředila a nakonec se mi zostřil zrak, jako tenkrát večer, kdy na nás zaútočil Remus přeměněný ve vlkodlaka. Můj zrak se prohnal chodbou a zastavil se u černého vlka. Nepochybovala jsem o tom, kdo to je. Věděl moc dobře, že ho pozoruji svým ostřížím zrakem. Přesto neutekl.
"Myslím, že budeš spokojenější ve společnosti více žen"řekla jsem"Ty víš, co tohle znamená"mluvila jsem dál"Konec"řekla jsem jako poslední slovo
Vlk smutně zakňučel, ale to mě více popudilo, než abych ho litovala.
"Způsobil sis to sám Siriusi!!"ječela jsem na celé kolo"Já tě nikdy nepodvedla na rozdíl od tebe. Přestal jsi mi věřit a to nás pomalu rozdělovalo. Asi to tak má být. Asi nepatříš nikomu. Nikdy se neusadíš. Pořád budeš ten přelétavý Sirius, kterého zná celá škola pod přezdívkou Casanova"domluvila jsem"Sbohem"rozloučila jsem se už vážněji
Sice jsem se s ním loučila, i když jsem moc dobře věděla, že se ještě potkáme a ne jednou. To loučení znamenalo konec našeho vztahu, prostě všeho, co jsme prožili. Mrzelo mě to. Od teď to bude všechno jiné. Budu se bát vyjít na chodbu. Úchylky od pana Blacka mi budou dělat neustálé potíže. Nečeká mě v příštích dnech nic hezkého. Musím se připravit a doufat, že to překousnu co nejdřív. Zalezla jsem do pokoje a zavřela za sebou. Vyndala jsem z deky znak Blacků, který mi Sirius daroval a dala ho do šuplíku. Nevím, proč jsem to udělala, ale asi to pro mě mělo nějaký význam. Přihodila jsem ho i k černému vlkovi, který také náhodně zůstal v mém šuplíku. Všechny ty věci jsem zaházela pergameny a knihami. Hned jsem si šla lehnout a celá unavená z těch událostí jsem usnula hlubokým spánkem…

Pobertovská povídka 12

7. června 2009 v 12:40 | Kikina
12. kapitola - Jak to všechno skončilo…

Jsem trochu zklamaná, že nepíšete moc komentů k povídkám. Nebudu se nad tím moc zdržovat, ale byla bych ráda, kdybyste více komentovali. Mám nachystaných hafec povídek, ale nevím, jestli to sem mám vůbec dávat. Zatím jste se moc nevyznamenali jen na pár vyjímek. Přesto sem dávám další kapču, aby bylo co číst. Záleží jen na vás, jestli budu přidávat další kapči nebo ne. To by bylo tak vše. A teď přeji příjemné čtení...

Bloudila jsem temnotou a hledala to, po čem jsem tolik toužila. Světlo. Bylo to světlo. Chtěla jsem znovu otevřít oči a spatřit své přátelé Poberty, ale nějak mi to nebylo dopřáno. Bloudila jsem bezduše nějakými lesy kamení sestavených do určitých tvarů. Kolem mě bloudilo spoustu neznámých lidí a já se jich neustále ptala, kde to jsem a jak se dostanu zpátky. Nikdo neodpověděl. Všichni mlčeli a šli stále dopředu jako stádo ovcí. Vypadali všichni dost unaveně, ale to mě neodradilo. Pořád jsem se ptala. Nakonec se mi dostalo odpovědi. Hrozné odpovědi. Ty řádky sestavených kamenů do určitého tvaru to byly hroby!! A ti neznámí lidé kolem byli mrtví!! Zachvátila mě panika. Umřela jsem!! Jak se dostanu zpět??
"Ze světa mrtvých se jen málo dostalo zpátky na svět"říkala jedna žena, co tady je už 200 let
"Já chci zpátky!!"zakřičela jsem
Všechno kolem mě se zastavilo. Lidi i ten šum a dupání, co vydávali mrtví.
"A co za to"zvolal jeden muž za mnou
Otočila jsem se a zahlédla muže albína s červenými oči zahaleného celého do černé.
"Co bys chtěl??"zeptala jsem se
"Pojď za mnou"vyzval mě
Ihned jsem ho dychtivě následovala s vědomím, že můj návrat na zem nebude lehký. Vešli jsme do nějaké pracovny. Byly tam všude ve vytrýnách různé lahvičky a v nich, jakoby se hýbal nějaký bílý plyn. Napsal dopis Brumbálovi, že jsem v říši Smrti a že podstoupím Zkoušku života. Hned se na mě otočil a oba nás přemístil na nějaké místo. Seděla jsem v autě. Byla jsem ještě maličká. Najednou naši chytli smyk a narazili do stromu. Na místě zemřeli, jen já koukala jako puk. Bylo mi pár měsíců, ale nebrečela jsem. Sledovala jsem to z povzdálí a hrdlo se mi nepříjemně sevřelo.
"Co to má být??"zeptala jsem se hned
"Zkouška psychické vytrvalosti. Tady ti budou svaly k ničemu"řekl a zasmál se"Budu ti ukazovat jednotlivé hrůzné zážitky z tvého života. Tvým úkolem je vydržet to 30 minut"pak zmizel
Ukazovaly se mi tam takové hrůznosti, které jsem si vůbec nepamatovala, ale přece se staly. Byly to jen úryvky nebo věci, na které jsem se snažila celé roky zapomenout. Koukla jsem se na hodinky na zápěstí a zjistila, že mi zbývá ještě 20 minut. Vzpomínky mě zdrcovaly a já nakonec padala na kolena a chytala se za uši, protože jsem víc nechtěla slyšet. Bylo to děsné, ale pravdivé. Oblečení jsem měla smočené v slzách a asi posté jsem se koukala na své rodiče ve sešrotovaném autě, jak měli zpřelámané na několikrát nohy a měli rozpárané břicho a z nich tekly vnitřnosti. Ale pak mi v hlavě cosi svitlo. Byl to úsměv. Ten si pamatuji. Byla to policajtka a vytahovala mě z auta a usmívala se. Říkal, že všechno dobře dopadne a že jsem nádherné a statečné dítě. Najednou se celý tok hrůzných vzpomínek obrátil k dobrému. Děj pokračoval a neopakoval se. Pak jsem skočila zase o kousek dál a to jsem poprvé políbila Siriuse. Pak jak jsme se poprvé ukázali na veřejnosti a on ten všechen strach překonával se mnou. Přenesli jsme se přes to, protože, jsme v tom vyli společně. Pak má proměna v pumu a nakonec cesta do Prasinek. Tam naštěstí skončil tok mých myšlenek, protože mi vypršel čas.
"Vedla sis dobře"pochválil mě"Ještě dva úkoly a budeš zase žít"řekl
Zase mě vtáhl do nějakého portálu a narychlo se mě zeptal, jestli bych nechtěla změnit cokoliv v životě. Zavrtěla jsem hlavou a odpověděla, že i z chyb se člověk učí. Chyb je prostě v životě potřeba k tomu, aby si člověk vzal ponaučení. Rozhodně ho to překvapilo a nakonec se zeptal, jestli i smrt rodičů bych nechtěla změnit. Chtěla, ale nebylo by to správné. Prostě jejich smrt patřila k mému životu. Pak mi ukázal holčičku.
"Čeho se nejvíce bojíš??"zeptal se
"Bolesti"neváhala jsem ani na chvíli. Toho se prostě bojím už od mala
"Dobře"zasmál se trochu a hned se naproti holčičce objevil chlap s pistolí"Tvůj úkol je prostý. Zabraň tomu chlapovi, aby holčičku zastřelil. Bude se to opakovat, takže tady budeš, dokud to nezměníš. Ten chlap ani ta holka tě nevidí, takže s nimi nemůžeš hnout, ani ovlivnit jejich pohyby. Napovím ti, že cílová je ta kulka, co jí má zasáhnout. Hodně štěstí"pak zmizel
Postavy se začaly hýbat a chlap namířil na holčičku. Pak jí zastřelil. Takhle se to opakovalo asi třikrát. Pořád jsem nechápala. Co mám udělat?? Přistoupila jsem k muži a snažila se do něj strčit. Ani se nehnul. Pořád jsem se dívala, jak holčička vykřikla a vykrvácela a pak se všechno zase opakovalo. No jasně. Opakování. Rychle jsem si zopakovala celý ten rozhovor s tím albínem. Ptal se mě, čeho se nejvíce bojím. Bolesti, řekla jsem mu. Klíčová je ta kulka. Něco jí musí zastavit. Já. Už mi to došlo. Musím se postavit před tu holčičku a zachránit jí tím, že překonám strach z bolesti. Postavila jsem se čelem k chlapovi. Nastavil si ruku se zbraní proti mně. Teď nesmím uhnout. Vystřelil. Zavřela jsme oči a pomáhala mi vzpomínka na oslňující úsměv Siriuse. Dokonce se mi chvíli zdálo, že cítím jeho jemně skořicovou vůni. Jakoby mě objímala. Už jsem se nebála. Usmála jsem se, jakoby to bylo naposledy. Kulka se mi trefila přímo do srdce. Trochu jsem poodstoupila a nakonec jsem klesla na kolena. Všechno kolem mě zčernalo a i bolest ustoupila. Zase jsem uviděla albína.
"Vedla sis líp, než jsem čekal"usmál se"Čeká tě poslední úkol. Nejtěžší. Uhodni mé jméno"vyzval mě"Můžeš na mě mít tři otázky"dodal
Hned mi v hlavě bleskly ty lahvičky v jeho pracovně.
"Co je v těch lahvičkách ve tvé pracovně??"
"Jsou v ní duše"usmál se ďábelsky
"To jsi jako vodník"usmála jsem se
"Další otázka"vyzval mě
"Co děláš celý den??"zeptala jsem se
"Kontroluju a snižuju stav lidí"zašklebil se a měl důvod

Hodně mi napověděl. Už vím, kdo to je. Když si vezmete, že jsem v říši Smrti, skladuje si některé duše do skleniček a snižuje stav lidí, tak vám musí hned docvaknout, že je to…
"Smrtka"řekla jsem myšlenku
Zaklel a pak se na mě podíval.
"Měl bych asi trochu pozměnit své mínění o ženách. Jsi opravdu chytrá. Neplýtváš zbytečně otázkami. Jsi volná"Vtáhl z kabátu kosu a máchnul jí před sebou
Vytvořil před sebou barevný portál. Vybídl mě, abych do něj vstoupila. Nejistě jsem tam strčila ruku a pak jí zase stáhla.
"Můžete mým rodičům něco vzkázat??"zeptala jsem se
"Jistě"usmál se
"Řekněte jim, že je mám ráda a že nezapomenu"pak jsem vlezla do portálu
Prolítla jsem nebem mezi mraky a uviděla Bradavické pozemky. Zamířila jsem si to přímo na nemocniční oddělení. Konečně jsem našla své tělo. Stálo u něj mnoho lidí. Neváhala jsem ani chvíli a zaplula jsem přímo do svého těla. Už mi začínala být zima. Když jsem se vtělila, prudce jsem se nadechla a sedla si. Všichni začali jásat. Nevím, co to do mě vjelo, ale rychle jsem si vyhrnula tričko a koukla se na svůj bok. Byl zase jako předtím. Usmála jsem se a vyskočila z postele.
"Počkej, řekni jaký to je být mrtvá??"zeptal se James
"Je to docela nuda"všichni jsme se upřímně zasmáli
"Ale hlavně, ty jsi přemohla Smrt"řekla Lili
"Pravda"všichni se pak vyhrabali z pokoje a nechali mě o samotě se Siriusem
Sál naproti mně opřený o rám postele. Pořád se na mě koukal. Vůbec na sobě neměl tričko a měl obvaz přes celou levou ruku a na levé klíční kosti to měl zalepené a promočené krví. Blackovskou krví. Čistou čarodějnickou krev. Jen já byla nečistá a můj čistý rod mi kazila jediná osoba. Z ničeho nic se Sirius vzpřímil a vydal se ke mně. Jednou rukou se opřel o lůžko a nahnul se ke mně. Pak mě vášnivě políbil, ale už to nebylo to obyčejné jako jindy. Tentokrát si na mě obkročmo sednul a vášnivě mě líbal. Vím, o co mu šlo, ale vždyť měl zlomenou ruku. Hned jsem ho zarazila.
"Nechceš to nechat, až budeš zdravý??"zeptala jsem se
"Mě je docela dobře"usmál se a pokračoval v líbání na mém krku
"Dej mi čas"požádala jsem ho znovu
Trochu se stáhnul a stydlivě se podíval jinam.
"Promiň"šeptl a slezl ze mě
Chvíli ke mně seděl otočený zády na matraci a pak z ničeho nic vstal a odešel. Nechápala jsem to. Je přece normální, že ještě nejsem prostě na vážný vztah připravená. Celý jsem to nechápala. Na oddělení jsem ležela ještě hodinu a pak mě sestra propustila. Poděkovala jsem jí a šinula si to přímo do pokoje k Siriusovi. Omluvit se mu…

Pobertovská povídka 11

4. června 2009 v 18:23 | Kikina
11. kapitola - Neštěstí při návratu

Bylo to neuvěřitelné. Říjen pomalu odcházel a s ním i pochmurné počasí. Jen já pořád zůstávala se Siriusem. Ano, už jsem s ním byla 2 měsíce. Každý den, co jsem se probouzela, jsem se musela štípnout do ruky, abych se přesvědčila, že je to všechno pravda. Byla. Se Siriusem jsem strávila skoro každou volnou minutu a dokonce jsme se spolu učili. Ano, Black se začal učit a šlo mu to pěkně od ruky. Zlepšily se mu známky a McGonagallka ho dokonce veřejně pochválila. Celý odpoledne mi pak říkal, jaký utrpěl šok. Komediant jeden. S tou učitelkou se totiž bytostně nesnášeli.
"No tak vidíš. Pokořil jsi ji učením"řekla jsem mu jednou na obědě
"Jo vyzráli jsme na ní společně"posadil si mě na klín
Ano. Čtete dobře. Posadil si mě veřejně na klín. Už jsem postupně překonávala trému a dovolila si i něco vážnějšího. Třeba jsem ho už dokázala políbit mezi stovkami lidí. Pomalu začínal listopad a s ním se zázrakem vrátily slunné dny. To znamenalo, že o víkendu vyrazíme do Prasinek. Všichni. Ano, a víte co ještě. Nina, Lili a já jsme se staly součástí party pobertů. Lili si ze začátku myslela, že je to blbý fór a tak si Poberty pořád dobírala, až jí nakonec vybrali přezdívku. Podezřívek. Je to docela roztomilé, ale to Lili úplně přesvědčilo, takže teď pořád chodíme s Poberty a organizujeme různé neplechy. My tři holky jsme se staly takovými štíty Pobertů. Když totiž vyvedeme nějaký vtip, hned to u Brumbála žehlíme. Pokaždé se nám to povedlo. Nám s Ninou ještě nevybrali přezdívku, ale zdárně se tomu blíží. Měla jsem pro Siriuse přichystané překvapení, ale chtěla jsem mu to říct až v Prasinkách. Já vám to řeknu předem. Zjistila jsem, že jsem zvěromág. Nikdo to nevěděl. Stalo se mi to jednou, když jsem šla z vyučka a dostala jsem blbou a nespravedlivou známku. Letěla jsem do pokoje a v rukou nesla sešity. Najednou ze mě všechno spadlo a já místo naštvaného kecání jen výhružně vrčela. Rychle jsem se dostala na nejbližší záchody a uviděla jsem se v zrcadle jako pumu. Naštěstí trvalo jen chvíli, než jsem se uklidnila a vrátila se do své lidské podoby. To je co. Tolik novinek v jednom měsíci. Taky jsem se nestačila divit. Konečně nastala sobota, den, kdy jsme měli vyrazit do Prasinek. Ráno jsme se všichni sešli u snídaně a organizovali, jak získáme pití, kudy se ponese a kdo ho ponese. Jediný, kdo se vůbec nezapojoval, byl Červíček. Ten se pořád cpal anebo spal. Takže ten zůstane raději doma. Nic nenamítal a tak jsme měli o jeden problém míň.
"To je jedno, nějak to nakoupíme"říkal konejšivě Remus
"Já vezmu ten plášť, aby to nebylo tak nápadné"nabídl James
"Tak jo, ale přijdeme do města normální cestou a vracet se budeme zase tím samým způsobem"řekl konečně Sirius"Bednu ponesu já s Jamesem, pokud něco někdo nenamítá"dodal rychle
Všichni jsme odsouhlasili a dali si sraz v šest večer před Velkou síní. Připadala jsem si jako zločinec, co plánuje vraždu důležité osobnosti, ale necítila jsem se vůbec stísněně. Naopak mi to naše složité organizování přišlo vtipné, a proto jsem se ráda zapojovala do těchto akcí. Celý den už jsem pak kluky neviděl. Asi měli hodně práce na shánění nové bedny na přenos alkoholu. Ta stará se prý zničila. Když jsem viděla jejich zničené výrazy, dostala jsem záchvat smíchu. Za to jsem pak dostala nakládačku (samozřejmě z legrace), ale byla jsem tak úžasná a sehnala jim s Lili z kuchyně dokonce dvě bedny od piva (to pivo asi pil Brumbál v pracovně xDxDxD). Každopádně jsem dostala velkou pochvalu a velikánskou pusu (na čelo, bohužel L). Blížilo se k půl šesté a já si akorát s Lili a Ninou dodělala úkoly. Poslední dobou zvládám všechno dobře. Kluka, školu, úkoly, prostě všechno. Rychle jsem na sebe hodila černé tričko, modro bílé džíny a na sebe ještě teplou tmavomodrou mikinu. Venku bylo 14 stupňů, tak mi to bude stačit. Obula jsem si ještě černé tenisky a pak jsme společně vyrazily před Velkou síň. Na chodbě jsme naneštěstí potkaly Angelu s Lindou…
"Kampak??"zeptala se rýpavě Angela a Linda se zasmála
"Určitě tam, kam nepůjdeš ty"řekla Nina odvážně
"Nemáme čas, takže ahoj"řekla Lili a strčila do Angely, aby nezatarasovala cestu
Všechny jsme si oddychly, když jsme dorazily do společenky.
"Je to moje vina. To kvůli mně vás pořád otravuje"dávala jsem si to za vinu
"Prosím tě, co to zase meleš ty hlavo popletená. Jsi naše kamarádka a ty si přece pomáhají"řekla. Svým způsobem měla pravdu a byla jsem jí za to vděčná
Ve společence jsme se srazili s Poberty. Museli jsme se všichni zasmát, protože to načasování bylo fakt perfektní. Lili se šťastně pověsila Jamesovi okolo krku a vášnivě ho políbila. Nina se s Remem jen objali a lehce políbili. A já jsem skočila Siriusovi na záda, protože stál u schodiště otočený ke mně zády. No jo, to byl náš pozdrav. Po chvilce jsem z něj slezla a pevně ho objala. Hrozně ráda jsem čichala tu známou a příjemnou vůni skořice, která byla součástí jeho osoby, jež jsem milovala. Pak jsem ho políbila a mohli jsme vyrazit. Celou cestu jsme se bavili, co se za ten den stalo, když jsme se neviděli a vypadalo to docela vtipně. Potkali prý Severuse. Chtěl se s nimi prát a nakonec skončil nahý, přivázaný na chodbě školy a vyčesali mu dva culíky s růžovou mašlí. Smáli jsme se jako pominutí, když jsme si to představili. Na chvíli jsem se Siriusem odbočila stranou, čímž jsme mu naznačila, že s ním chci o něčem mluvit.
"Tak, co se stalo??"staral se hned
"Chtěla jsem ti to říct dřív, ale prostě to nešlo"dělala jsem dramatickou scénu
"O co jde??"v jeho očích se objevilo zděšení, strach z toho, že mě ztratí
"O tohle"chvíli jsem se soustředila a pak jsem se proměnila v bílo hnědou pumu
Koukal na mě jako puk. Pak jsem se pokusila proměnit zpátky. Šlo to docela těžko pod ostřížím zrakem pana Blacka. Nakonec se mi to povedlo docela dobře.
"Jak dlouho??"zeptal se už v klidu
"2 týdny"řekla jsem
"Jak to zvládáš??"ptal se dál
"Smířila jsem se s tím. Navíc mám tebe, tak mě můžeš zaučovat"chytla jsem ho levou rukou okolo pasu a on mi dal pravou přes ramena. Mezitím jsme došli na začátek Prasinek
Zjistili jsme, že jsme ztratili úplně celou partu Pobertů a tak jsme měli, co dělat, abychom je dohnali. Najednou se Sirius zastavil a vytáhl z kalhot nějaký starý složený kus papíru. Vyndal hůlku a zašeptal kouzlo. Pak rozevřel papír a na něm byl vidět celý plánek Bradavic, včetně tajných chodeb.
"Tohle je tzv. Pobertův plánek"řekl tiše"Poberti už se vracejí z Prasinek, asi už to pro ně měl hospodský připravený"mrknul na mě"Počkáme tu na ně"oznámil a sednul si na jednu lavičku
Chtěl si mě vzít na klín, ale já poprvé nechtěla. Bylo to divný, ale něco se mi prostě nezdálo. Měla jsme špatný pocit, že se něco stane. Pořád jsem nervózně pochodovala, až na mě musel Sirius houknout, abych toho nechala. Koukla jsem se na nebe. Bylo už černé a byly na něm vidět první hvězdy. Najednou se spod mraku ukázal měsíc. Úplňkový měsíc. Rychle mi to všechno začalo cvakat a šrotovat v hlavě. Koukla jsem se před sebe a můj zrak se rozeběhnul ulicemi a probíhal skrz stěny domů. Pak jsem narazila na smějící se Poberty. Remus zahlédnul Měsíc a hned se začal přeměňovat.
"Do prdele"ujelo mi
"Co se děje??"vstal Sirius a podíval se mi do očí, já však pořád koukala před sebe
"Máš jiné oči"řekl překvapeně
Rychle jsem oči zavřela, promnula si spánky a pak rychle utíkala směrem, kterým jsem se dostala k Pobertům. Sirius běžel hned vedle mě a pořád se ptal, co se děje.
"Pořád jsme organizovali ten chlast, a úplně jsme zapomněli na to, že je dnes úplněk"řekla jsem
"Remus"zašeptal"Sakra"zaklel a běžel dál
Zahnuli jsme za roh a tam uviděli vyděšenou Lili, přeměněného Jamese na jelena, jak se snaží zahnat vlkodlaka Rema a Ninu, která leží v bezvědomí u stromu. Když nás uviděl vlkodlak, zavyl a rozběhl se přímo k nám. Sirius se přikrčil a chystal se přeměnit.
"Nepleť se do toho. Nechci, aby se ti něco stalo"řekl a odstrčil mě
Vlkodlak po něm skočil a Sirius se přeměnil ve velkého černého vlka. K nim se přihnal James, ale ten byl hned vyřazený ze hry. Teď se prali spolu jen Remus a Sirius. Jen jsem nečině přihlížela, jak se tam koušou. Lili mezitím posbírala ze země Jamese a donesla ho ke stromu, kde ležela Nina. Ozvalo se bolestné zavytí. Vlkodlak se zakousl Siriusovi do krku. Všude stříkala krev a já byla děsně vystresovaná. Přeměnila jsem se na pumu a skočila vlkodlakovi na záda. Zakousla jsem se mu do krku a nepustila se ho. Remus zaskučel a začal se ošívat. Sirius mezitím pobral síly, ale pro mě už bylo pozdě. Remus mě chytil do svých drápů, přehodil mě přes rameno a máchnul po mě tlapou. Třemi drápy mi do masa rozsekl bok. Snažila jsem se bránit, ale byl silnější, než já.
Jen jsem bolestně zavrčela a pak se přeměnila zase v člověka. Sirius už se také přeměnil a omráčil Rema, aby mi již více neublížil. Kolem mě se tvořily potoky krve a já pomalu ztrácela vědomí. Pomalu se ze mě vytrácel život. Cítila jsem to. Sirius nade mnou klečel a nevěděl, jak mi správně pomoct.
"To nevadí"zašeptala jsem
"Miluju tě"po tváři mu stekla první slza
"Já tebe taky"šeptla jsem a zavřela oči
Něco mě prudce přitisklo k sobě a hlava se mi zaklonila dozadu. Pak nastala temnota, ze které jsem se nemohla probrat…
 
 

Reklama