...Old scraps...

Jsem absolutně nepoučitelná :)

24. února 2011 v 19:14 | Nakira
Ano, jsem absolutní tele a zapomenu na to pokaždé. Zapomnětlivost se stává asi mým dobrým věrným přítelem a to
hlavně v poslední době. Byla jsem tak vzteklá, že jsem se musela uklidňovat 10 minut. Mimochodem, cvičení dýchání je fakt luxusní :D. Ale to bych odbočovala od tématu... Co jsem chtěla říct je, že jsem OPĚT propásla další výročí svého psaní, které bylao 19.2.2011. Fakt mě to hodně mrzí a asi byste chtěli vědět, co jsem ten den dělala, že jsem to zapomněla. 19. února jsem byla sice nemocná, ale i když si pořádně na ten den nevzpomínám, vím, že jsem se dobře bavila (ne, výpadky paměti nemám, jen si nepamatuji, co jsem dělala před týdnem :D). Takže, jelikož jsem to tak krásně podělala, tak se to budu tomuhle blogu snažit vynahradit, protože si to opravdu zaslouží :). Moje místečko a NEDÁM! Mám ho ráda i se svými pubertálními povídkami, protože i to ukazuje na to, že jsem si prošla adolescentními léty. A ještě malý oznam. Tohle je poslední článek do rubriky Old scraps (staré zápisky). Bude to takový můj malý archív, do kterého budete moct nahlédnout a podívat se, co tenhle blog musel vydržet, aby se dostal tam, kde momentálně je. Nové články s mými oznamy budete moct najít v rubrice My notes.
P.S.: Pro nedočkavce ZPJU - doufám, že sem kapitolu přidám už v sobotu :)
Nakira :)

Kuk :)

6. února 2011 v 12:40 | Nakira
hell
Kuk :)
Jelikož jsem tu dlouho nebyla a trochu to tu zanedbávala, rozhodla jsem se (když jsou ty prázdniny) sem zavítat a provést pár oznamů ohledně několik povídek. Příběhy, které mají pod svým názvem ve stavu POZASTAVENO budou i nadále pozastavené a ani nevím, jestli se k nim budu ještě vracet. Poslední dobou se mi emailovka přeplňovala nejen oznamy z debilního facebooku, ale také od mých čtenářů, kteří se dožadují dalších kapitol k povídkám. A nejen tam. Po dlouhé době, co jsem vlezla sem na blog.cz jsem zahlédla spoustu komentářů, kterých jsem hrozně dlouhou dobu nedostala a za které Vám děkuji. Proto jsem se rozhodla uzavřít malou dohodu s Vámi čtenáři, aby tenhle blog mohl jít zase svým pochodem. Bude se jednat o menší hlasování. Jedno se bude týkat kapitol, druhá rekonstrukce. Vedly mě k tomu jisté důvody a jedním z nich je přizpůsobení se čtenářům. Protože nemůžu napsat X kapitol a každou k jiné povídce.
Takže, zde je výběr:

Ke které z povídek bych měla napsat další kapitolu?
 Tajemství za Lesní zdí
 Historie...
 Já a Smrt
 ZPJU
 A nebo pokračování Spirita (ohledně této povídky: Domluvila jsem se s osobami, které mě inspirovaly. Malý oznam, aby nedošlo opět k nedorozumění)

Která povídka by měla projít od základu rekonstrukcí? (už budu psát jen zkratky)
 TZLZ
 HZDPKD
 JAS

(ZPJU jsem tam nedala z důvodu, protože mi přijde, že je to jedna z mých nejpovedenějších kapitolovek, které jsem kdy stvořila :). A navíc, děj ještě není tak rozvitý, jak by měl být)

Počkám si na určitý počet komentářů a pak se nějak domluví co a jak :)

Nakira :)

P.S.: Těm, co mají momentálně prázdniny, přeji, aby si je pořádně užili a nezlámali se ;)

Proč tu vlastně jsem...

29. prosince 2010 v 14:43 | Nakira
Tohle by mělo být asi téma dnešního dne. Dlouho jsem uvažovala, co tady vlastně dělám, když se tady o to ani pořádně nestarám. Má to tady pro mě jeden velký význam, neopustila bych to tady ani za zlatý prase, ale v poslední době je toho vážně moc. Stále píšu, ale už mi to nepřijde z daleka tak zajímavé, jako když jsem se do toho pustila teprve ve 13. letech. To jsem ještě neměla ani páru, jak velký skok za těch pár let udělám. Všechno tady mi vylepšilo známky v češtině, za což jsem ráda, rozšířila jsem si slovní zásobu a psala uvolněné slohovky za domácí úkol, ze kterých jsem měla opravdu radost je dělat. Ať už byly jakéhokoliv tématu. Ale teď jsem jak prázdná plechovka od piva. Možná by mi neuškodilo se na pár dní někam zavřít a zkusit na sobě zapracovat. Problém je ten, jak to smísit se školou. Vím, bude to dřina, ale své sny stavím na první místo. Vždycky (pokud nepočítám rodinu a přátelé). Takže pokud se tu pár týdnů neukážu, tak neumírejte zoufalstvím. Možná by ani nebylo na škodu začít znovu. Když se na to tak dívám, tak je tu spoustu věcí, které jsem podělala, ale co se dá dělat. Nikdo není dokonalý a ani já nejsem výjimkou. Takže vyhlašuju PAUZU!

P.S.: Vrátím se, ale nevím, kdy. Jestli tady tenhle blog nenajdete, tak já si najdu Vás, to mi věřte :)

Nakira

Krásné Vánoce všem :)

24. prosince 2010 v 15:24 | Nakira
Poslední dobou jsem se moc nepředvedla co se psaní týče, ale i přesto jsem na sebe hrdá. Uklidila jsem svůj pokojík a splnila tím tak slib, který se jsem dala mámě už hodně dávno. Vypadá to tak úžasně, jen to ještě udržovat. Koneckonců, sliby by se měly plnit alespoň o Vánocích. Problém byl v tom, že jsem se od pondělka nezastavila, takže jsem nemohla ani psát. Pokusím se to napravit a snad mi odpustíte, že nadílka nebude zrovna dnes.
Přeji hezké Vánoce všem!!

Nakira :)

Mělo by se s tím pohnout, co říkáte? :D

9. prosince 2010 v 16:58 | Nakira
Už opravdu nevím, co mám dělat. Zkoušela jsem dnes odpoledne napsat novou kapitolu k ZPJU, ale vážně to nejde. Přestože jsem doma celý den, protože jsem nemocná, snažila jsem se o navázání na rozepsanou kapitolu. Bohužel, všechno, co jsem do Wordu napsala, mi přišlo hrozně všední a celkově se mi to nelíbilo. A vy určitě víte, co dělám s takovými věcmi. Ano, přesně tak. Mažu je. Dnes večer by mi měli donést opravený počítač. Prý jsou všechny soubory v pořádku, včetně mé flešky, na kterou jsem si onen osudný den zazálohovala všechna důležitá data. Díky bohu!!
Ale teď k hlavní věci.
Dlouho jsem uvažovala, co nového bych sem měla přidat a absolutně mě nic nenapadá. Samozřejmě, očekávají se ode mě povídky, ale určitě budu o mnoho klidnější, až budu datlovat na svém vlastním počítači. Přece jenom máme spolu za sebou tříletý vztah. Takže bych ráda uvítala nějaké názory, co by se sem mohlo přidat, aby to tu nelehlo. Moc to tady pro mě znamená.

Nakira

Rychlo-oznámení

5. prosince 2010 v 18:22 | Nakira
Proč zrovna tenhle nadpis jsem si zvolila? Hned vysvětlím. Jsem absolutně naštvaná a zruším si facebook! Díky němu mám teď zavirovaný počítač, takže můj miláček půjde na léčení. Doufám, že mě toho šmejdu zbaví, jinak mě asi klepne. Napadlo mi to úplně všechno...přes ovládací panely po milovanou povídku ZPJU(malá poznámka: Jestli se mi to všechno smaže, přísahám bohu, že prokleju toho debila, co vynalezl viry!!) Jsem víc než rozhořčená a nezbývá mi nic jiného než si počkat. Teď píšu od sestry, ale počítejte, že se tu přes týden neobjevím. Vážně se moc omlouvám, ale tohle jsem v plánu neměla. Teď mám po srandě.

Nakira

P.S.: Modlete se za všechny mé uložené povídky, aby to přežily, protože když si něco budujete dva roky až tři roky, tak vás docela naštve myšlenka, že byste měli začít se svým úsilím od začátku.

Rozsvícení vánočního stromku aneb jak jsem málem přišla o život :D

28. listopadu 2010 v 12:20 | Nakira
hell
Jak už to tak bývá, jsem zvědavější než zákon káže. Zvěst o rozsvěcení vánočního stromku na "Staromáku" se rozneslo po celé Praze rychlostí světla. A protože jsem toho nikdy nebyla svědkem, ačkoliv se to koná každou zimu, chtěla jsem se podívat na vlastní oči na tu velkolepou zář. Své nadšení jsem sdílela i se svou kamarádkou, se kterou jsem se tam právě včera vydala. Před pátou hodinou, tedy pár minut před rozsvícením, jsme stály sotva před Orlojem. Takovou tlačenici jsem nikdy v životě neviděla. Byla tam doslova hlava na hlavě a hlavním cílem bylo dostat se dopředu. Tudíš síla davu vítězila. Kdybych se rozhodla, že nebudu stát na vlastních nohou, tak bych visela ve vzduchu, jak jsme se tam všichni mačkali. Každopádně stromeček byl nádherný, ovšem nedostala jsem se k němu, ani k těm pitomým stánkům, abych si to všechno prohlédla. Hodinu nám trvalo, než jsme se odtamtud dostaly a divím se, že jsme to s kamarádkou přežily. Opravdu, být o pár centimetrů menší, tak bych skončila na dlaždičkách :D. Jediný dobrý zážitek, který jsem si odtamtud odnesla je pohled na stromek. Jestli mi to stálo za to? Ano i ne. A moje zkušenosti? Příští rok už tam nejdu! Ráno mě akorát bolela záda a ještě teď stále bolí. Takže tady máte názorný příklad je (ne)trávit víkend :D. Ale že to byla pořádná sranda :D.

P.S.: Kapitola k ZPJU je na cestě ;)

Nakira

Harry Potter aneb jak jsem byla v kině

19. listopadu 2010 v 21:47 | Nakira
Hp7

Cestou domů jsem hodně přemýšlela. Po půl roce jsem se zase rozhodla jít do kina, tentokrát na
netrpělivě očekávaný sedmý ( a posled) díl Harryho Pottera, který je současně rozdělen do dvou částí. Začátek byl neobvyklý a donutil mě vtáhnout se do děje, ostatně jako pokaždé. Dramatický děj, více akcí, schovávání a hledání viteálů... přesně to, co jsem očekávala. Co mě asi tak naštvalo - Dobby umřel, Hedvika taky. Jestli je film tak dobrý, pak mě zajímá, jaká je asi kniha. Chystám se jí přečíst, ale asi budu muset napsat Ježíškovi, aby mi jí přinesl :). Co mě ale znepokojilo byl ten pocit, když film skončil a naskočily první titulky. Nutila jsem se zamyslet nad všemi díly, které jsem doposud shlédla a začala je porovnávat s posledním dílem. A tak jsem se odstartovaly první otázky. Začátek - první vzpomínka je, jak malý chlapec stojí ohromen v Příčné ulici a v očích se mu leskne neposednost jeho otce. A teď poslední díl - odhodlaný chlapec ochotný obětovat svůj život za své přátele. Velký skok. První díly byly veselé, ale od smrti Siriuse Blacka mi bylo jasné, že to tak půjde dál. Každopádně mě ten film nezklamal. Ani trochu, i když mi přišel tak krátký. Nelituji, že jsem na něj šla, protože podívat se na to v kině je něco mnohem jiného než sedět doma na sedačce a vidět to v televizi. A o mnoho jiné je přečíst si knihu a pak se podívat na film. Další mé omezení v komentování tohoto filmu. Ale pokud se chystáte do kina, tak vám doporučuji se na to podívat :) Těším se na další pokračování a hlavně na knihu pod stromečkem (už mě moc nebaví číst jen povinnou četbu :D).

Vaše Nakira:)

Něco pro Vás

7. října 2010 v 20:00 | Nakira
Stále všichni čekáte na kapitoly k povídkám. Vy čekáte... já čekám...výtlem :D Lekla jsem se, když jsem se rozhodla trochu se zase rozcvičit ve psaní... Dokonce jsem dospěla i do takového stádia, kdy jsem se chytala za vlasy a hystericky jsem se ptala, co za vola dokáže vytvořit něco tak hrozného. Připadá mi, že čím víc se snažím, tím víc to jde do háje... Všechno bez výjimky. Naštěstí špatná podzimní nálada u mě už vrcholí a měla bych se zase vrátit do starých kolejí, což znamená - Nové články, kapitoly k povídkám a doufám, že i vaše komentáře. Pokračování Spirita už mám a měl by se tu objevit snad ještě dnes večer.
A teď něco mimo.
Poslední dobrou dost často kreslím mapy. Smyšlené města, lesy, moře, řeky a močály. Našla jsem v tom velkou zálibu (víc mě ale baví psaní :)) a zamyslela se, jak ji využít. A jak jinak využít něco takového než k milovaným povídkám. Takže krom toho, že se učím, tak dělám i tohle :D
A abyste se nenudili, tak Vám posílám dvě písničky od skupiny 30 seconds to mars, které poslední dobou dost často poslouchám.



To by bylo zatím vše...Ozvu se za chvíli :D

Nakira

Ještě stále žiji...

24. září 2010 v 21:53 | Nakira
Dlouho jsem se neozvala. Vím. Nebudu se Vám tu omlouvat, protože všechen ten ztracený čas by to nevrátilo. Jediné, co pro Vás všechny, co sem chodíte, je udělat to, že sem přidám nějakou povídku. Makám na třetím pokračování Spirita. Makám na ZPJU. A makám na tom, kým bych chtěla být. Od té doby, co jsem začala chodit na jinou školu, si připadám volnější. Rozhodla jsem se nedělat zásadní chybu. A to byla přetvářka. Nesnášela jsem jí. Ale po tolika létech s ní jsem se bála ukázat, kdo doopravdy jsem. A letos se mi to povedlo. Nemůžu tvrdit, že jsem nejoblíbenější ve třídě, ale nejsem ani zavrhnutý typ utísněný v rohu učebny. Dost si těď utahuju opasek, co se týče učení a vyplácí se mi to. Známky jsou dobré, dá se to zvládnout. Zvládnout se vlastně dá všechno. Jen chtít. Poslední dobou jsem také přemýšlela nad tím, kam vlastně patřím. Jestli je pro mě psaní to pravé. Ale s hrůzou jsem zjistila, že kdybych se to snažila dál rozebírat, našla bych asi milion důvodů, proč to nedělat. Ale mě vlastně krom toho nic nezůstalo. Do tohohle rozpoložení přišla jedna milá událost a to, že z technických důvodů nám škola dnes končila o půl desáté. Mohla jsem jít ven. Mohla se bavit... Ale já šla domů, zapla si HBO a dívala se na film s názvem KEITH, jestli vám to něco poví. Jde o vážně skvělý snímek, který se snaží popsat co nejvíce ze života. Je to veselé, místy smutné, ale stojí to za to. Naučilo mě to zase se na svět dívat trochu jinak. Podívejte se na to, ale slabší povahy varuji: Budete brečet :D. No... abych vás tu příliš nenudila, vytáhla jsem pár pěkných soundtracků z toho filmu. A zároveň vás poprosila, jestli byste mi ty skladby nemohl někdo sehnat. Byla bych vděčná až za hrob. Takže to je vše. Žádná omluva, žádné sliby. Jen informace a prosby...:)To jsem já...

P.S.:Pamatujte: Minulost patří historii, budoucnost zase světu. Ale přítomnost... ta bude navěky patřit nám...a autor? No přece já, i když se to zdá být nemožné :)

(Nejvíce bych stála o poslední dva soundtracky, tak budu ráda, jestli mi s tím někdo pomůže. Hledala jsem všude...Asi na to ztrácím talent :D)

Nakira :)
 
 

Reklama