4. kapitola - Moje schopnosti??

22. září 2009 v 18:14 | Nakira |  Historie z Druhého patra kouzelnického domu
Měla jsem zabořený obličej v polštáři a ležela jsem na břiše. Celá ta moje příhoda mi přišla naprosto absurdní a nesmyslná. Další výplod mé bujné fantasie. Připadalo mi, že jsem se až moc potápěla sama do sebe. Celý svět se mi tou příhodou otočil vzhůru nohama. Začala jsem se na svět dívat jinýma očima a celkově jsem ho vnímala citlivěji, než obvykle. Za mořskými vlnami jsem si představovala tajemný, lehký a někdy násilný tanec, který nelze rozpoznat. Vítr v korunách stromu jakoby si povídal zašifrovaným jazykem, který žádná lidská duše nerozezná. I ten duch byl určitě vymyšlený, namlouvala jsem si to dokola. Celé tohle místo na mě působí divně, matka měla pravdu. Nejsem si jista zítřkem. Budu tu chtít bydlet, dokud nedospěju, nebo tu mám mámu nechat a utéct odsud jako nějaký zbabělec za tátou?? Nevím, nevím nic. Cítím velkou prázdnotu, ve které je napsáno slovo NEROZHODNOST. Nebo je to šílenost?? Nechci v žádném případě skončit jako teta Jess v ústavu pro duševně nemocné lidi. Naslepo jsem si zajela levou rukou do vlasů a mírně si je prohrábla. Otočila jsem hlavu směrem ke dveřím a pomalu otevírala zalepené oči. Z počátku jsem viděla mírně zamlženě a pak se mi před oči objevil známý obličej Williama, který ležel na boku. Takže to nebyl sen. Tohle bylo asi naposledy, co jsem o sobě takhle hloupě zapochybovala. Mírně se zavrtěl na posteli a jeho ruka položená podél těla mu spadla na tu mou. Bylo to jako bodnutí, když se mě dotknul. Jak už jsem říkala, nebyl to přímo jeho dotek, ale jen hromádka ledového vzduchu. Rychle jsem ucukla a jeho ruka spadla na zmačkané světlé prostěradlo. Opatrně jsem se zvedla a s očima upřenýma na Willa jsem slezla na dřevěnou podlahu. Nechtěla jsem ho probudit. Plížila jsem se pozadu ke skříni a stále ho pozorovala, jestli ho neprobudím. Hodila jsem si ruce za záda, abych včas zjistila, jestli na něco nenarazím a tiše jako kočka jsem našlapovala na špičky, aby podlaha moc nevrzala. Každý skřípavý zvuk mi přišel jako ten nejhlasitější a nejohavnější na světě. Když jsem konečně nahmatala úchytky skříně, opatrně jsem za ně začala tahat. Podařilo se mi otevřít správný šuplík. Vytáhla jsem z něj už otočená zády k Williamovi bílé tílko a černé kraťasy, které jsem na sebe rychle hodila. Pyžamo jsem si pečlivě složila a uložila ho do šuplíku ke spodnímu prádlu. Rychle jsem se vyplížila z pokoje a zdrhala jsem chodbou pryč. Schody jsem seskakovala po čtyřech. Když jsem chtěla skočit na zem a vydat se horlivě do kuchyně, objevil se přede mnou bílý obláček, který vypadal jako Will. Měl založené ruce na prsou a propaloval mě vyčítavým pohledem. Ten se však změnil na ustrašený, když viděl, jak padám přímo na něj. Taky jsem vytřeštila oči a zakryla si obličej do dlaní. Proletěla jsem Williamem, který se pak změnil v obláček mlhy. Na zem jsem dopadla tvrdě. Až tam jsem si sundala ruce z tváří a rozhlédla se kolem. Mé výstižné Au v tu chvíli sedělo dokonale. Zadek mě bolel, bude na něm pěkná podlitina. Začala jsem si třít postižené místo a pomalu se zvedat. Zlostně jsem se u toho rozhlížela kolem a hledala toho ničemu, který se účastnil na mém úrazu. Nikde nikdo. Rozhodla jsem si to s ním vyřídit, až na něj zase narazím. V tom jsem se uprostřed kroku zastavila…
"Po schodech se neběhá."řekl jemný hlas
Pohlédla jsem na schodiště, kde seděl William. Byl celý nahnutý dopředu, lokty se opíral o kolena, které měl roztažené do písmene V a celé předloktí nechal symbolicky padat dovnitř. Zase se nevině usmíval. Bylo zřejmé, že zase provokuje.
"Super, takže nejen, že mám naraženou ruku z toho schodu a ukopnutý palec u nohy, ale teď už mám naražený zadek z tvojí debility!!"vztekle jsem kopla do dřevěného zábradlí, které se nebezpečně zachvělo
Pomalu jsem se odbelhala do kuchyně a vyndala jsem z mrazáku mražený špenát. Sundala jsem si kraťasy a zůstala jen ve spodním prádle. Pomalu jsem si ledovou věc přiložila na pravou půlku zadku. Bolestně jsem zasyčela a podívala se na fialovou modřinu přes půl zadku. Nepříjemně jsem se ušklíbla a pochodovala po kuchyni jako Hrabě Pejrak z Angeliky. Snažila jsem se najít něco k jídlu, když jsem se konečně dohrabala k nějakým cereáliím. Jednou rukou jsem vyndala klasickou žlutou krabici, která hned zachrastila. Znovu jsem probírala skříňky a hledala mléko. Musela jsem vypadat docela komicky, když jsem pobíhala po kuchyni polonahá s pravou rukou u zadku, kde jsem si chladila oteklou modřinu mraženou zeleninou. Když jsem si klekla k poslední skříni, konečně jsem vytáhla vytoužené mléko. Pomalu jsem vstala a zkontrolovala modřinu. Vypadala už lépe, zato ta zelenina byla úplně rozteklá. Rychle jsem jí vrátila do mrazáku. Chvíli jsem uvažovala, že bych si do té lednice mohla sednout celá, ale co by na to řekla mamka. Taky jsem vstala moc brzo, takže je malá pravděpodobnost, že jí tu potkám. Když jsem se chtěla natáhnout pro misku, zarazila jsem se. Byla už na pultu a plná cereálií, jen to mléko, co jsem držela, tam nebylo. Nepamatuji, že bych si něco chystala předem. Pokrčila jsem rameny a nalila tekutinu do misky, když se za mnou ozval ten nejapný hlásek…
"Ani mi nepoděkuješ??"nahnul se mi přes rameno a díval se, jak jsem leknutím vylila mléko mimo misku
Tohle mě ale opravdu vytočilo. Předtím jsem to brala jako legraci, ale teď už to začíná být horší a horší.
"Za tu modřinu??"ukázala jsem vztekle na zadek"Tak to ti pěkně děkuju!!"vyjela jsem po něm
"Klídek."dával před sebe ruce
"Jak mám být klidná?! Já nevím ani co bude zítra!! Můžu si klidně zlomit nohu nebo hůř!!"začínala jsem být v ráži
Celý můj dlouhý monolog přerušil vysoký plamen, který vyšlehl z mé snídaně. Poplašeně jsem nalila vodu do sklenky a polila hořící cereálie. Opřela jsem se o kuchyňskou linku a vydýchávala to. Všude kolem byla spousta dýmu. Pomalu a bez výrazu jsem přešla místnost a otevřela jediné okno tady. Dým se vyvalil i ven a cimra se začala trochu vyvětrávat. Dýchala jsem zhluboka. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Nádech. A takhle to pokračovalo pěknou chvíli. Dokonce se mi povedlo i klidně promluvit.
"To měl být zase nějaký tvůj blbý vtip??"zeptala jsem se vyrovnaným hlasem
"Ne, tohle máš kupodivu na svědomí ty."odpověděl ohromeně"Zkus to znovu."vybídl mě dychtivě
"To jsi uhodl. Zkusím to znovu a podpálím celý barák. Jsi blázen!!"zase jsem začala být rozčílená jeho nezodpovědností, když vtom mi začaly žhnout konečky prstů
Obdivně jsem zvedla ruku a prohlížela si jí. Zářila jako kus nevyhaslého uhlíku. Srdce mi překvapením vynechalo dva údery a oči mě začaly hodně pálit. Tak co to vlastně jsem?? Znám se celé roky a teď najednou přijde tohle. Nikdy mi moc nevadilo, že neznám lidi kolem sebe, ale že neznám sebe u mě vyvolávalo neuvěřitelný strach. Vlastním něco, čím můžu ublížit. Něco čím můžu ublížit mým příbuzným. Mé mámě. Mému bráškovi. Mému otci… Cítila jsme se hrozně provinile. Jako nějaká čarodějnice, co zabila stovku lidí svým ohněm. Z dálky jsem slyšela jejich bolestné výkřiky a volání o pomoc… Ne, tohle nejsem já. Jsem pořád ta stejná Kim, jako předtím. V krku se mi usadil tak tlustý knedlík, že jsem měla pocit, že se mi rozerve celé hrdlo. Před očima se mi zamlžil obraz Williama a v tu chvíli mi vzplanula celá dlaň. Obdivně jsem si otřela slzy a hleděla na oheň. Natáhla jsem ruku před Willa. Udělal to samé a konečky prstů se jemně dotknul mého plamene. Ten reagoval mírným syčení a poblikával. Když jsem natáhla ruku více dopředu, propadla jsem se do mrazivého vzduchu. Můj plamen rychle zhasnul. Znovu jsem si prohlédla ruku a byla úplně v pořádku. Nikde žádná popálenina, prostě nic. Ruku jsem zase spustila volně podél těla a podívala se na svého teď už kamaráda. Mírně jsem pokrčila rameny a podívala se na své ohořelé jídlo. Současně s tím se ozvala i moje podlitina na zadnici.
"Asi mám po snídani."podívala jsem se na Williama vážně a pak se hrozně rozesmála
Popadla jsem kdysi bílou misku a hodila jí do odpadkového koše. Místo toho jsem se napila minerálky a otočila se na svého společníka.
"Naučíš mě to?? Myslím ovládat to."usmála jsem se šibalsky
"Jasně."úsměv mi oplatil
"Tak díky"zašroubovala jsem flašku s pitím a šoupla jsem jí po pultě k hromadě dalších podobných lahví
"Začneme hned. Sejdeme se na pláži."mrknul na mě a zmizel tak rychle, jako se objevil
"Jo."řekla jsem si v prázdné místnosti
Začínala jsem chápat už všechno. Ve vteřině jsem stačila odhalit všechny krásy tohoto světa a pochopit, jak to, co v sobě nosím je vzácné. Celou tu dobu jsem měla jeden problém. Neuměla jsem komunikovat. Pohlédla jsem zpátky na svou modřinu, teď už s hrdým výrazem ve tváři. Díky ní jsem si uvědomila, že jsem si jí vlastně zasloužila. K tomu, abych se rozhoupala jsem potřebovala dostat lekci, která skončila úspěšně. Mám novou schopnost, modřinu a kamaráda ducha, kterým jsem si jistá, že mě v každé situaci podpoří. Že se známe malou chvíli?? Někdy prostě k vyjádření pocitů stačí jen obyčejná gesta místo dlouhého proslovu. A v tom je kouzlo celé naší osoby…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříš v nadpřirozené bytosti?

Ano 57.1% (16)
Trochu 25% (7)
Je mi to jedno 3.6% (1)
Ne 14.3% (4)

Komentáře

1 Asci Asci | Web | 23. září 2009 v 13:49 | Reagovat

hezká kapča...těším se na další :-)

2 Neila Neila | Web | 23. září 2009 v 20:12 | Reagovat

he...super...úžasný, taky se těším na další..:-)

3 Lee Twé Sbeeenko ♥♥ Lee Twé Sbeeenko ♥♥ | Web | 27. září 2009 v 22:50 | Reagovat

rychle tutut dalšííí prosííím kikinečkooo  pod na ickoooo

4 lusi lusi | 30. září 2009 v 13:19 | Reagovat

skvěláá kapitola :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama