3. kapitola - Nemám kde spát

18. září 2009 v 20:52 | Nakira |  Historie z Druhého patra kouzelnického domu
V noci mě probudila vichřice venku. Sedla jsem si na postel a nechávala se ovívat čerstvým vzduchem z venku. Bylo tu noc úmorné horko. Spíš jsem usnula z vyčerpání než z normálního chtění. Měla jsem vyschlý krk, tak jsem se rozhodla se jít napít. Tma mi nikdy nedělala větší problémy a ani teď jsem se nebála jít bez baterky. Úspěšně jsem dorazila ke schodům, když v tom jsem sebou zase škubla. Začínala jsem být z toho místa lekavá. Někdo hrál ve společenské místnosti na klavír. Nejdřív jsem se uklidnila, protože jsem si myslela, že je to mamka. Šla jsem tedy s klidnou duší do místnosti a říct mamce, aby neponocovala, ale za klavírem nikdo neseděl. Klávesy se samy spínaly a zase vyskakovaly na svou úroveň. Koukala jsem na to jako na svaté zjevení. Nic jsem neviděla, tak jsem šla blíž, než mi zdravý rozum kázal. Z otevřeného okna v místnosti sem zavítal prudký vítr a odkryl záclonu. Do pokoje zasvítilo měsíční světlo a osvítilo i klavír. Seděl za ním nějaký muž v bílé plátěné košili.
"Jsem magor."řekla jsem nahlas a muž se otočil
To mi do očí vedralo slzy šoku. Byl to pohřešovaný William, který měl být mrtvý. Chytila jsem se za pusu. Díval se na mě jemným, ale trochu drsným pohledem. Oči se mu více rozšířily, když si mě pořádně prohlédl. Na trochu odkryté hrudi se mu seknul stříbrný řetízek s přívěškem polovičního srdce. V něm se lesknul modrý kamínek stejné barvy, jako měla já na prstenu. Pomalu vstal od lavičky a díval se na mě. Začala jsem pomalu couvat, až jsem začala utíkat úplně. Zavřela jsem se v kuchyni a napila se studené limonády. Trochu jsem se srovnala, když v tom na dveře někdo zaťukal.
"Ať jsi, kdo jsi, nech mě být, prosím."zažadonila jsem bezmocně
Ťukání ustalo a všude se rozhostilo mrazivé ticho. Dech jsem měla trhavý a nepravidelný. Na čele mi vyrazil studený pot a neodvažovala jsem se ani pohnout. Doslova jsem hypnotizovala kliku na dveřích. Kdyby se jen pohnula, tak asi umřu hrůzou. Byla jsem tak soustředěná, že mě vyděsila bledá postava procházející zavřenými dveřmi. Chtěla jsem křičet, ale prostě to nešlo. Jen v hlavě jsem křičela jako zběsilá. Chlapec se ke mně blížil a zvláštně se na mě díval. Doběhla jsem ke kuchyňské lince a stoupla si na její povrch.
"To by stačilo. Stůj!!"zašeptala jsem
Nezabralo to a kluk ke mně vztahoval ruce. To mě vylekalo tak, že jsem otevřela kuchyňské okno a vyskočila jím ven do trávy. Hned jsem se zvedla a běžela k sušáku. Zamotávala jsem se do bílých prostěradel a panicky jsem se jich snažila zbavit. Doběhla jsem ke staré kůlně, která byla úspěšně zamčená mosazným zámkem. Kluk ke mně mezitím dorazil. Bezradně jsem se opřela o dřevěnou stěnu a složila obličej do dlaní. Začala jsem plakat, až jsem se zalykala. Pomalu jsem se sesunula k zemi a poslouchala šustění stromů. Víc mě vyděsil ledový pocit na mém rameni. Pohlédla jsem před sebe a on tam pořád byl.
"Nemám kde spát."řekl a sedl si naproti mně do tureckého sedu
"No jasně!!"pleskla jsem se do hlavy, když jsem si vzpomněla na mamčino stěhování postele
Najednou mi nepřišel tak nebezpečný, ale pořád mi naháněl hrůzu. Nechápavě se na mě díval a pak se usmál.
"Vrátila ses, Jess. Vypadáš pořád stejně mladě jako tenkrát."řekl a chytil mě za ruku
"Asi tě zklamu, ale já nejsem Jessica. Já jsem Kim, její neteř."setřásla jsem ze sebe jeho ruce
Měl je nesnesitelně ledové. Necítila jsem přímo jeho dotyk, ale bylo to, jakoby mi někdo obalil ruce do ledového vzduchu. Jeho pohled byl zase ten nechápavý. Mírně se zamračil, až se mu na čele objevila nepatrná vráska.
"Ale ano. Jsi Jess. Jsi jí tak podobná."zase mě chtěl chytit za ruku, ale já ucukla
"Ty jsi mrtvý??"zeptala jsem se
Trochu se zasmál a pak se na mě vážně podíval.
"Nejsem ani živý, ani mrtvý. Jen spím v Chodbě zapomnění. To co vidíš, je můj duch."řekl"Takže ty vážně nejsi Jessica."nevěřícně zavrtěl hlavou
"Ne, Jess byla odvezena do ústavu pro duševně nemocné."zadívala jsem se na něj
"Ona je nemocná??"podivil se
"Předpokládej, že moc lidí asi nevidí duchy."poklepala jsem si na hlavu
"Já vím, ale já chtěl, aby mě viděla. Chtěl jsem s ní zase být. Chtěl jsem s ní zase prožívat ty krásné časy jako dřív, chápeš."trochu zesmutněl
"Jen jsi jí pomotal hlavu a ona, když to někomu vyprávěla, byla prostě nepochopená. Samozřejmě bych už jí věřila, když tě tady vidím sedět."začala jsem přemýšlet
"Takže ty se jmenuješ Kim."podíval se na mě povýšeným výrazem
"Ano, Kim."přitakala jsem
"To pořád neřeší můj problém."zamračil se a vstal
"Jaký zase??"nechápala jsem ho
"Nemám kde spát!!"vyštěkl na mě nevrle
"Pro mě za mě si spi klidně na mé posteli, jestli chceš."nabídla jsem mu zdvořile a taky jsem vstala a odcházela pryč, jakoby se nechumelilo
Přichytila jsem se rámu okna a jedním pružným skokem jsem stála na kuchyňské lince. Pak jsem zavřela okno a vyšla jsem z kuchyně, před kterou mě čekalo malý překvapení v podobě Williama. Lekla jsem se tak, že jsem se přilepila na rám dveří. Zase se zasmál a sedl si na schody.
"Ty se lekneš vážně všeho."smál se pořád
"Jo a pak jsem naštvaná."založila jsem si ruce na prsou
"Ty naletíš hlavně na všechno. Nejdřív jsem ti nalomil schod a pak ti držel kliku na druhé straně pokoje."smál se jako pominutý
To mě ale totálně vytočilo. To všechno mi udělal on?? To si ze mě dělá legraci ne?! Já ho asi zabiju!! Naklonila jsem se k němu a propalovala ho zlověstným pohledem.
"Ten pokoj bych ještě snesla, ale ten schod bolel!!"řekla jsem a šlápla do místa, kde seděl
Jen jsem se propadla na schod a pokračovala jsem dál v cestě do pokoje.
"No tak. Přece se nebudeš zlobit."další smích
"Víš co??"začala jsem sladce"Spi si, kde chceš, ale u mě to rozhodně nebude!!"hodila jsem si ruce do kapes tepláků a šla si lehnout
Ve vteřině se přede mnou objevil bílý obláček mlhy, který se po vteřině skreslil do mužské postavy. Pozvedla jsem jedno obočí a měřila si ho lhostejným a arogantním pohledem. Takhle mě dlouho nikdo nevytočil. Nenechám ze sebe dělat šaška a obzvlášť ho ze mě nebude dělat duch!!
"Tak promiň."pořád mu cukaly koutky
Vykulila jsem na něj oči. Tak on nejdřív provokuje a pak takhle dolézá. Ten mě snad víc už vytočit nemůže. Když aby se tady potuloval po domě, to taky není dobrý nápad. Asi tu omluvu budu muset vzít. Sice nerada, ale přece jenom. Nebudu si hrát na drsňáka…
"Tak polez, už jsem docela utahaná z toho nočního dobrodružství."řekla jsem a zamířila jsem si to do skladu pro deky
"Kam jdeš??"zeptal se trochu nechápavě
"Když ty budeš spát na mé posteli, tak já taky musím na něčem spát."poklepala jsem si na čelo a šla pro ty deky. Inteligentnost duchů bude asi na bodu mrazu
"Postel je, pokud vím dost široká. Vlezeme se na ní oba."vzal mě za ruku a vtáhl mě ke mně do pokoje
"Je to tu pořád stejně krásné."usmál se
Já si ho moc nevšímala a šla jsem si lehnout pod deku. Pořád mi bylo nesnesitelné horko. To však rychle zmizelo, když si ke mně lehl William. Lehla jsem si hlavou k oknu a pozorovala noční oblohu.
"Vážně ti nevadí, že tu ležím??"zeptal se
"Je to spíš divný, než otravný. Nikdy jsem s klukem v posteli neležela."lehla jsem si na záda a dívala se na něj"Ale jako dobrý chladič tě beru."zasmála jsem se společně s ním
"Moc mi chybí."zamyslel se
"To bude dobrý, něco vymyslíme."chtěla jsem mu přátelsky rozčechrat vlasy, ale moje ruka se propadla do prázdna
"Jak to, že ty se mě můžeš dotknout a já tebe ne??"zajímalo mě
"Povím ti to zítra."řekl a zavřel oči"Dobrou noc."popřál mi a začepýřil se v dece
"Dobrou, Wille."zavřela jsem oči a usínala rychle
Při vyslovení jeho jména William otevřel oči a zabolelo ho nesnesitelně u srdce. Takhle si přáli s Jess, když spolu trávili víkendové noci. Posmutněle zkřivil výraz a chytil mě kolem pasu. Necítila jsem přímo jeho dotyk, ale jeho chlad ano. Hned jsem usnula…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti můj blog?

Je super!! 43.9% (226)
Jo ujde 17.3% (89)
Dal by se vylepšit 19.2% (99)
Nelíbí se mi 19.6% (101)

Komentáře

1 Asci Asci | Web | 19. září 2009 v 19:36 | Reagovat

...nemám slov...ty jo...to je fakt dobrý...doufám že brzo přibude další kapitola...:-)

2 Irma Corwin Irma Corwin | Web | 20. září 2009 v 16:14 | Reagovat

tak sje mse vrátila . . a moc se omlouvám, že jsem se nerozloučila . . .ale prostě na to nebyl čas . .. . tak to teď napravuju, že ti aspoň oznamuju, že jsem zpátky . . .  ;-)

3 Neila Neila | Web | 23. září 2009 v 20:05 | Reagovat

ááách....to je moc překrásná kapitola...ještě se vrhnu na další...ale nemůžu se dočkat. To jak ji štval...musím říct, že jsem nezachovala chladnou tvář, ale stále se chěchtala:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama