22. kapitola - Ples(jo už zase xD)

15. září 2009 v 18:04 | Aranel van de´ Corvin
Tak a máte tu další kapču xD xD xD xD xD xD Je to nic moc ale doufám, že se to dá číst....Jinak děj se odehrává tři roky potom, co Pinky navštívil osud....
P.S.: Chtěla bych poděkovat a tuhle kapitolu věnovat Ainy van de Elesary...dík za tak velkou chválu, ale tak dobrá nejsem xD Přeji hodně šteští v psaní =o)

Ještě jednou jsem se prohlídla v zrcadle, jestli vypadám normálně. Na to, že mám na sobě šaty je to dobrý. ANO! Šaty! Dneska mám na sobě šaty( nespadnite ze židle)! Divíte se proč mám na sobě šaty? Upřímně já taky…eh. Dneska jsem po dlouhý době v super náladě a hodlám toho využít.
Už je to tři roky, co mě ve "snu" navštívil osud. Tehdy jsem se vypařila do lesa přemýšlet co bude dál( Já a přemýšlet? HA!) a došla jsem k závěru, že musím něco dělat, než se zblázním. Ještě ten den jsem se rozloučila s ostatními a vydala se na cestu společně s Tulcem.
" Tak jak vypadám?" otočím se dokola před Tulcem. Tulco začne vrtět ocasem.
" Dík." Dám mu pusu na čumák a přemístím se na ples, který se koná na počest našeho krále Rorana. Musím přiznat, že jsem trochu vyklepaná, jak na mě budou reagovat. Tři roky jsem neviděla Aryu, Eragona ani Murtagha. Sice pořád cestuju po celý Alagaësii, ale místům kde by se mohli dračí jezdci, nebo Arya vyskytnout se vyhýbám. Ne že bych je nechtěla vidět, ale ještě na to nejsem připravená. Připomínají mi můj příchod do Alagaësie. Ale teď po třech letech cestování po Alagaësii jsem se smířila s osudem a jsem připravena svůj úkol vyplnit.

(takhle nějak by měla vypadat Pinky, ale oči má tmavě hnědý....)


Nervózně přešlapuju před hradem v Aberonu. Určitě tu už je Eragon i Murtagh. Slyšela jsem, jak si lidé povídají o jejich příchodu. Zhluboka se nadechnu a
jdu k hradu.
Hned u dveří mě přivítá sluha a uvede mě překrásnou chodbou plnou obrazů do sálu. Protočím oči v sloup, když si uvědomím do jakého sálu. Už jsem jednou v tomu hradu byla a měla jsem tu čest navštívit sály zde v hradu. Jsou tu celkem tři a já mířím do toho největšího a nejkrásnějšího. Problém je v tom, že dolů do sálu budu muset jít po schodech dolů a všichni na mě budou mít krásnej výhled! Jindy by mě to nerozhodilo, ale v šatech si přepadám taková neohrabaná a boty mi na odvaze taky nepřidaj.
" Prosím, slečno." Sluhové otevřou obě křídla dveří a já začnu pomalu sestupovat dolů. Hluk v sálu ustal. Do teď jsem si sledovala špičky bot, abych nezakopla, ale náhlý klid mě vyrušil. Zvedla jsem hlavu a podívala se na co čumí. Na mě. Ou.
Prohlíželi si mě od hlavy až k patě. Mile jsem se usmála a pokračovala dolů.
...(její šaty....odmyslete si tu ženskou xD)

" Hrajte." Slyšela jsem dirigentův tichý hlas. Sálem se znovu rozezněla muzika a já se víc uvolnila. Sešla jsem poslední schod a v duchu jásala. Ani jednou jsem nespadla! Nejradši bych se tu na místě roztančila, ale asi by to vypadalo divně.
" Smím dámu poprosit o tanec?" Vedle mě se objevil nějaký kluk. Typovala bych mu dvacet. Tancovat se mi nechce, ale odmítnout taky nemůžu.
" S radostí." Doufejme, že přežije.

Jsem v PSYCHU! Tady to je psycho! Začalo to nějakým hejskem, kterej si chtěl zatančit a končí to asi stodvacátým hejskem! Už mě bolí nohy! Blbý boty. Příště jdu v botaskách.
" Omlouvám se, ale jsem unavená." Rychle řeknu, než se mě nějaký stoletý páprda stihne zeptat jestli bych si s nim nezatančila.
" Jistě." Rychle zdrhnu z parketu, než mě odchytne další maniak. Jdu si pro něco k pití, nebo se tu složím. Statečně se probourám ke stolu s občerstvením a hledám pití. Chodím okolo stolu, jako tygr v kleci. Na druhým konci stolu si všimnu medoviny. Nadzvednu sukně a začnu obíhat stůl. Lidi se na mě dívají, jak na pošuka, ale nevšímám si jich. Musím se soustředit na medo-
" Sorry, nedávala jsem pozor na cestu." Otočím se po osobě, kterou jsem shodila na zem, když jsem do ní vrazila. Arya. Ups.
" Co to?" Arya na sucho polyká. Vypadá, jako kapr na suchu. Ráda bych jí to řekla, ale radši ji dráždit nebudu.
" Jsi v pořádku?" Zeptám se ještě jednou Aryi, když se zvedne ze země.
"Jsi to ty, Pink?" Arya na mě soustředěně civí.
" Jo, už to tak bude." Stojíme naproti sobě a nikdo neví, jak začít.
" Co jsi dělala celou dobu?" Z jejího hlasu nejde poznat, jestli je naštvaná, nebo ne.
" To co před tím. Doručovala zásilky a ty?" vezmu si ze stolu něco k jídlu, jakoby nic.
" Pomáhala Islanzadí. To jsi neměla celý tři roky na návštěvu?" Má naprosto kamennou tvář, ale z tónu hlasu cítím hněv.
" V ten den kdy jsem odešla jsem se dozvěděla, že celá moje rodina zemřela a s ní i moji přátelé. Potřebovala jsem čas." Aryi změkl výraz.
" Proč jsi to tehdy neřekla? Rozloučila ses a nic neřekla!?" Zakroutím hlavou.
" Tobě by se chtělo o tom mluvit hned po tom co se to dozvíš?"
" Asi nechtělo. Ale ozvat ses mohla."
" To je složitější. Máš chvíli čas?" Všechno jí povím, ale někde o samotě.

Sedíme s Aryou v parku za hradem a Arya poslouchá můj příběh. Řekla jsem jí všechno, kromě toho co mi řekl osud.
"Neuvěřitelné. Tak u vás jsme postavy z knížky?"
" Jo, ale nikomu o tom neříkej." Nemusí to všichni vědět.
" Samozřejmě. Slibuji." Ve starověkým jazyce odříkala přísahu.
" Dík. Jsem ráda, že jsem to mohla někomu říct."
" Hrozně ti to sluší." Ukáže Arya na šaty.
" To byl šok co? Když jsi mě viděla v šatech." Arya se začne smát.
" To máš pravdu. Pamatuju si, jak jsi vyváděla když jsme tě chtěli obléct do šatů před třemi lety." Ach ty hormony.
" Potkala jsi už Eragona nebo Murtagha?" Ještě to tak.
" Ne." A doufám že je ještě chvíli nepotkám.
" To je divný. Na začátku plesu tu byli, ale pak se někam vypařili. Musím se po nich podívat." Tak to hodně štěstí.
" Doufám, že se ještě uvidíme? Nemáš v plánu zase odejít?"
" Ne, nemám." Ještě se musím Aryi na něco zeptat… Arya elegantně odkráčela Bůh ví kam. Co teď? Je tu nuda a na parket mě už nikdo nedostane, ani za zlatý prase. Kousek odtud by mělo ležet jezero, nebo něco podobnýho. Nadzvednu šaty a štráduju si to k " jezeru". Au! Blbý boty! Kdo má na nich udržet rovnováhu?! Jdu hezky pomaloučku( musím vypadat, jak kdybych se posrala).
" Se na to můžu vy…kašlat," zasyčím pro sebe potichu a sundám si boty na podpatku. To je úleva. Ale co s botama? Se s nima tahat nebudu. Vlevo ode mě je křoví. Podívám se jestli se nikdo nevejrá a potom tam hodím boty. Tak to bychom měli.
U jezera nikdo není, takže budu mít klid. V klídku se procházím po břehu a vychutnávám si výhled na noční krajinu… Ve vodě se něco zalesklo, tak se nahnu abych viděla co to bylo. Chyba. Šlápla jsem moc na kraj a ujela mi noha do vody. Super. Takže teď stojím do půlky pravýho stehna ve vodě a tu druhou nohu mám komicky vystrčenou na břehu. Doufám, že nikdo nepřijde. Snažím se vyhrabat nahoru, ale nejde mi to. Musím na to takticky. Zapřu se levou nohou, která je na břehu, a vyšvihnu se nahoru. Plán to byl dobrý, už jsem měla pravou nohu venku a dávala jsem ji na kraj, ale tak nějak jsem zapomněla že ten kraj zrovna pevný není. Takže se jsem znovu zahučela do vody, akorát i se zadkem. Kašlu na to. Hodím i druhou nohu do vody. Stojím v nějaký sračce blé! Voda mi sahá po zadek. Myslím, že moje šaty budou vypadat zajímavě až vylezu... Začnu obcházet okolo kraje a hledám mělčí místo, po kterým bych se v pohodě dostala ven. Jde se mi docela blbě, protože šaty s volánkama mě stahují ke dnu. Až vylezu, tak budu vypadat jak houba.
" Doprdele!" Ujede mi, když se zabořím, až po prsa. Asi jdu špatným směrem, tak to obrátím zase na druhou stranu. Nevím, jak dlouho tu už takhle běhám, ale doufám že mě nikdo nepozoruje.
Dojdu k okraji, kde mi voda sahá jen do půlky stehen( jásejte) a vyzkouším vylízt ven. Kdybych neměla ty blbý šaty, tak bych byla dávno venku, ale takhle se tady lopotím. Znovu nadzvednu šaty, jak nejvíc to jde a lezu ven. Sláva! Vypadá to, že se mi to povede… Kroky! Slyším kroky! A kdyby jen kroky slyším i hlasy.
" Eragone, to není dobrý nápad." Eragon? No, to je průser! Zase rychle zalezu do vody a jdu dál od břehu. Doufám, že vypadnou.
" Co se ti na tom nelíbí, Murtaghu?" Ou. Kroky se k mí smůle stále přibližují? Co teď? Budu si hrát na rákosí a doufat, že si mě nevšimnou? Něco mi říká že by si mě všiml i slepej. Jak jdu stále hlouběji, tak se mi nadzvedává sukně a plave okolo mě. Připadám si, jako kdybych seděla na červeným leknínu.
" No tak Eragone," Murtagh mluví potichu, ale jeho hlas je až nebezpečně blízko. Nadechnu se a ponořím se pod vodu. Pod vodou se zamotám do sukně. No to je zase den! Vlastní šaty mě zradijou! Já vím proč je nenosím. Potichounku se vynořím a pádluju ke břehu, kterej je kousek od místa, kde je Eragon s Murtaghem.
Kraj je nízký. Sahá mi po kolena. Nadzvednu sukni a pomale lezu ven. Když vylezu ven, tak ze mě spadne snad dvacet litrů vody. Udělám rychlí krok od břehu, ale uklouznu po bahně, takže se zase koupu ve vodě…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti můj blog?

Je super!! 43.9% (226)
Jo ujde 17.3% (89)
Dal by se vylepšit 19.2% (99)
Nelíbí se mi 19.6% (101)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama