21. kapitola - Osud

23. června 2009 v 12:20 | Aranel van de´ Corvin
Tak a je to tady xD xD xD Konečeně se něco děje...xD xD xD xD xD Tahle kapitola je nic moc ale doufám, že se dá číst xD

Už jste někdy spali ve stromě? Jestli ne, tak nedoporučuju! Je to tady jak na lodi, když foukne vítr, tak se pěkně kymácíme. Dokonce začínám litovat i ty díry v plachtě, je tu zima. Házím sebou na posteli, jako ryba na suchu. Rezignovaně se rozplácnu a čumím do stropu. Zítra budu mít takový kruhy pod očima, že si mě spletou se zombíkem.
" Chrrr." A DOST! Trn začíná chrápat, nebo co to vydává za zvuky. S povzdechem slezu z postele.
" Co tu děláš?" Murtagh
vylezl ze svý postele a čumí na mě.
" CO myslíš? Snažím se usnout, ale dlouho ocasá potvora chrápe." Ukáže na Trna, kterej si v klídku pochrupává.
" Dneska to není ještě tak hrozný. Má i horší dny." Ladně vyskočí za mnou na postel.
" Není ti zima?" Než stihnu odpovědět, tak kouzlem přivolá svoji peřinu.
" Můžu?" Jenom kývnu. Murtagh si vleze za mnou pod peřinu a ještě nás přikryje tou svou.
" Dík."
" Nemáš zač." Začne se culit. By mě zajímalo na co myslí…nebo radši ne.
" Trn bude mít zítra pěkný peklo." Mumlám si potichu.
" O tom nepochybuju." Přitáhne si mě blíž k sobě a začne mě hladit po zádech. S příjemným pocitem konečně usnu….

"Vítej Pink." Promluví na mě nějaká žena. Vypadá, jako bohyně….dlouhý blonďatý vlasy jí splývají až na zadek. Mile se na mě usmívá a dívá se na mě modrýma zářícíma očima.
" Kde to jsem?" Přistoupím k bohyni blíž.
" Tohle místo nemá jméno. Ale lidé to tu nazývají Říše snů." Čumím na ní jak puk.
" To jako spím?" Blbá otázka.
" Spíš i nespíš." Eh? Začínám se v tom ztrácet.
" Vidím, že jsi zmatená." No nekecej.
" Pojď za mnou." Cupitám za ní, jako pejsek. Teprve teď si všimnu, že okolo nás je jenom bílo, jako kdyby byla celá krajina zaváta sněhem….Zavede mě k nějaký kašně.
"Začnu tím, že se představím. Říkají mi Osud. Mám možnost rozhodnout o osudu druhých. Moc lidí si sem nevolám, ale ty patříš mezi výjimky." Pokyne mi abych se podívala do kašny.
"Tady můžeš vidět svět lidí, tam jsi vyrůstala." Ukáže doleva. Chvíli nic nevidím, ale po chvilce se voda vyčistí a já vidím Prahu! Páni! Tu už jsem tak dlouho neviděla. Lidi spěchají do práce, chystají děti do školy….kdybych byla ve svým světě, tak bych teď dělala to samý.
"A tady je Alagaësie." Ukáže pro změnu doprava. Ve vodě vidím Carvahall. Gertrůda právě snídá…
"Určitě si kladeš spoustu otázek. Je čas na pár z nich odpověď a říct ti co tě čeká." Jen pár otázek?
"Jak jsem se sem dostala? Kdo to udělal? Proč? Jak se dostanu zpátky?" Bohyně mě zastaví.
" Pomalu, pomalu." Zasměje se. Čekám až mi odpoví na nějakou otázku…
" Ještě si ujasníme jednu věc. Jak jsem již zmínila mám MOŽNOST rozhodnout o osudu druhých, proto mi říkají osud, ale o všem nerozhoduji. Sama nechápu, jak to všechno probíhá. Jsou to věci mezi nebem a zemí." Kývnu.
" Proč jsi se sem dostala? Protože tvým osudem je pomoci Alagaësii." CO??? Jak? Vždyť nic neumím.
"Ale umíš." Ona mi čte myšlenky?
" Ano, patří k mým schopnostem, abych rozlišila dobrého člověka od zlého. Mám i další schopnosti, ale to není podstatný."
" Nebyla náhoda, že jsi se ocitla v Alagaësii. Každý člověk má nějaký úkol, akorát o tom neví." CO bych mohla mít asi za úkol? Provokovat Trna, tak dlouho dokud nespáchá sebevraždu?
" Tohle je jedna z věcí, která se mi na tobě líbí. Jsi optimista, veselá, nenecháš se jen tak zahnat do kouta." To jsou, ale lichotky asi zčervenám.
"Zpět k věci. Jak jsem se již zmínila tvůj osud je pomoci Alagaësii."
" Ale jak?" Alagaësie je už zachráněná. Galbos padl.
" Ne tak úplně."
" Tak co mám udělat?" Já vážně nevím, co mám dělat.
" To ti nemůžu říct. Jednou na to přijdeš sama." Na to bych nevsázela.
" Dejme tomu, že svůj úkol splním co pak?" Čistě teoreticky.
" Proto jsem si tě zavolala. Budeš mít dvě možnosti. Buďto se vrátíš do svý země, nebo zůstaneš v Alagaësii, ale má to háček." Jak jinak.
" Jakej?"
" Mělo to svůj důvod, proč jsi přišla do Alagaësie právě teď.Den po tvým zmizení bylo město, ve kterým jsi žila, zničeno." Jak zničeno?
" Meteority." Cože?! A tomu mám jako věřit?! Bohyně mi naznačí, abych se podívala do kašny…soustředila jsem se na svůj domov. Po chvilce se mi naskytl pohled na zničený město. Všechno bylo úplně zničený…domy, silnice…koukala jsem se na náš dům, zbyly z něj jenom trosky. Obraz zmizel…
"Je mi to líto." To není možný! Meteority? A u nás v česku?! To je nemožný.
" Vesmír je záhadný." Mumlá si pro sebe bohyně. Já jen čumím na kašnu a nejsem schopna slova. Přežila mamka? Kde je? Je v pořádku?
" Nikdo nepřežil." Začnou mi téct slzy. Už nikdy neuvidím svoji maminku…. Už nikdy neuvidím nikoho z kamarádů…
" Až splníš svůj úkol, tak buďto zůstaneš v Alagaësii, nebo se vrátíš domů, ale v tvým světě oběhne tolik let, kolik budeš v Alagaësii." To jako, když budu v Alagaësii padesát let, tak se vrátím domů v roce 2059?
" Přesně tak." Super. Chtěla jsem znát odpověď na svoje otázky…možná by bylo lepší odpovědi neznát…
"Ještě jedna věc. Až ti bude osmnáct let, tak se ti zpomalí růst. Budeš stárnout, tak jako elfové, přesto nebudeš elfka." Hm. Není co dodat. Jsem v pytli. K návratu domů mě už nic neláká, protože ty, který jsem milovala zemřeli a v Alagaësii taky nikoho nemám.
" Tyhle otázky bych řešila, až potom." Má pravdu. Zadívám se do kašny, ale nic nevidím.
" Je čas se rozloučit. Věřím, že se ještě uvidíme." Bohyně se začne ztrácet v mlze.
"Nikdo neumírá příliš brzy, protože neměl žít déle, než žil. Hodně štěstí." Než jsem stihla něco říct, tak bohyně byla pryč…

S trhnutím jsem se probudila. Byla jsem zpocená, jako myš.
" Jsi v pořádku? Proč brečíš? Zdálo se ti něco?" Murtagh mě obejme. Co to bylo? Byl to jenom sen? Opravdu jsou všichni mrtvý? Začnu vzlykat při vzpomínce na domov.
" Co se stalo?" Murtagh mě k sobě přitiskne a hladí mě po vlasech.
" Zdálo se ti něco?" Šeptá mi Murtagh do ucha. Chtěla jsem odpovědět, ale přes ty vzlyky to nešlo.
" To bude dobrý." Ne nebude. Nic nebude dobrý. Všichni jsou pryč. Zůstala jsem úplně sama, ani jsem se s nima nerozloučila…
" Potřebuju být sama. Večer se vrátím." Vysoukám ze sebe mezi vzlyky.
" Takhle tě nikam nepustím." Stiskne mě ještě pevněji na důkaz svých slov.
" Prosím." Vzlykám. Murtagh mě po chvíli pustí.
" Večer." Zašeptám a přemístím se do lesů Du Weldenvarden….

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka To je průser??

Jo je super!! 29.5% (23)
Ujde 16.7% (13)
Nečetl/a jsem ji 17.9% (14)
Nečtu povídky 20.5% (16)
Ne 15.4% (12)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama