Nový začátek

6. dubna 2012 v 19:51 | Nakira |  ...My notes...
Zdravím zbloudilé duše,
Dlouho jsem se neukázala na stránkách svého blogu, ačkoliv jsem už mnohokrát zabloudila, i když někam jinam. Nestalo se nic tak výjimečného nebo hrozného, že bych si nemohla udělat čas na své stránky, problém spočíval spíše v tom, že jsem ztratila chuť. Ztratila jsem chuť cokoliv tvořit, dokonce i hrát RPG. A momentální pauza je tomu dostatečným důkazem.
Naposledy jsem psala něco krátce po Vánocích během prázdnin, které jsem strávila u babičky. Větší klid a inspiraci na psaní nemám nikde jinde, než tam. Jenže než se člověk otrká, uspořádá si myšlenky do jednotného a pevného příběhu, nestihne mu dát ani pořádnou kostru a už zase jede zpátky do rušného velkoměsta. A tam se nedá zkrátka nic. Respektive, já tam nezmůžu nic. Povinnosti se shluknou na hromadu a na nějaké poflakování a zasněné pohledy z okna už prostě nezbyde čas.
Chybí mi to, a popravdě řečeno, tisíckrát raději bych se zahrabala sem a pustila se do rekonstrukce, než si lámala hlavu nad domacími úkoly a seděla do večera v kuchyni s ohlodanou tužkou v puse. Je to dřina, ale co bych to byla za člověka, kdybych nedoufala v lepší zítřky? Občas si říkám, že musím překousnout i takové prkotiny, které v životě nikdy nevyužiju, abych se dostala skutečně tam, kam chci. Sny jsou jasné cíle, které stojí za to porvat se o ně. Ale jen za podmínek, že to myslíte vážně.
Tenhle blog byl jeden z těch snů, na kterých jsem pracovala a dřela někdy o víkendech až do noci, protože jsem věděla, že ten výsledek bude stát za to. Že to bude mít odezvu. A také mělo, většinou kladnou. Poznala jsem spoustu lidí, které bych nikde jinde nenašla, stejně tak jsem udělala i hromadu chyb. A nelituji, že jsem je udělala, protože díky nim jsem se naučila, jak věci dělat správně a lépe. Tento blog tu byl pro čtenáře, ale především také pro mě. Protože není nad to si někde dobře zanadávat, když vás něco štve :D Samozřejmě to byl jen jeden z mnoha důvodů. Hlavním cílem bylo dát do pisatelského oběhu něco nového, jedinečného a nápaditého. Žádnou z kapitolových povídek jsem nikdy nedokončila. A možná je to tím, že jsem se bála s nimi rozloučit a ukončit je.
Každopádně, s každou stránkou a nově přidanou kapitolou jsem udělala krok vpřed a za tu dobu jsem ušla s tímto blogem pořádný kus cesty. Nehodlám nic z toho, co tady je, měnit. Chci, aby to tady zůstalo tak, jak to je, se všemi chybami, nedokonalostmi, ale i s úspěchy.
Po dlouhém přemýšlení (a že bylo skutečně dlouhé) jsem si ujasnila jednu věc. Je na čase udělat další krok kupředu. Ale na jiném blogu. Tentokrát se nadobro stěhuji a tohle je poslední článek, který sem píši. Nastal čas chybovat někde jinde. Před nedávnem jsem se pustila znovu do psaní a tentokrát hodlám zůstat u té jisté nejmenované povídky, dokud jí nedokončím.
Tímto bych se chtěla rozloučit nejen s blogem, ale i s lidmi, kteří tento blog navštěvovali, četli povídky a poskytli mi podporu a mnoho rad ohledně psaní. Takže Vám dlužím velký dík :)
Ostatním pisálkům a snílkům přeji hodně štěstí v psané tvorbě.
S pozdravem

Nakira

P.S.: Náhodným zbloudilcům přeji hezké prožití Velikonoc. Užijte si volna :)
 

Dočasné pozastavení

31. října 2011 v 20:16 | Nakira |  ...My notes...
Zdravím čtenáře,
Všichni jste si všimli, že má aktivita na stránkách rázně poklesla. Mám k tomu své důvody, ale k napsaní tady toho článku jsem se dostala teď, kdy mám čas, protože se cítím plně zodpovědná za chod celého blogu. Už z úvodního nadpisu si můžete odvodit, co Vám chci říct. Musím to tady na chvíli stopnout a věnovat se tomu, co je potřeba - studiu.
Většinu z Vás asi zajímá, jak to je s povídkami.Na ZPJU stále pracuji a musím uznat, že je to první povídka, která se ubírá nějakým směrem a má hlavu a patu, ačkoliv jí píšu už nějaký pátek a vypadá to, že na ní kašlu. Věřte mi, nekašlu.
Pravdou také je, že hodně času mi bere RPG Viverette, ale nelituji ani jediné minuty strávené tam. Ve všech směrech mě tato hra velmi inspiruje a posouvá kupředu, protože si tam můžu procvičit literární tvorbu kombinovanou s uměním jiných hráčů. Poslední, co Vám chci sdělit, je místo, kde mě stoprocentně najdete. A to je facebook mé fiktivní ženské postavy na Viverette - ZDE. Kdyby měl kdokoliv nějaké dotazy, budu tam.
S pozdravem
Nakira

Omluva za neaktivitu

16. července 2011 v 14:30 | Nakira |  ...My notes...
Zdravím,
Především bych chtěla vysvětlit svou dlouhodobou nepřítomnost, která se dá omluvit jen minimálně. Během konce školního roku jsem musela hodně zabrat a nezbýval mi čas na psaní, což mě moc mrzí, protože bych ráda dokončila kapitolu k ZPJU (jinak, vysvědčení bylo vcelku přijatelné na to, co bylo ve třídě). Dále je tu ještě jeden jistý Projekt, na kterém pracuju bezmála rok a teprve teď se z něj začíná klubat něco dobrého a já doufám, že to bude stát za to. Nejdříve ho ale musím dokončit. Teď k tomu, proč jsem tu nebyla těch dlouhých 16 dní. Řešily se problémy s RPG a vůbec jich nebylo pomálu, natož, aby se daly nazvat banalitami. Momentálně přebývám u babi a do konce měsíce tady také budu. Pokusím se dopsat chystanou kapitolu a doufám, že se k ní přes ty všechny věci, co chci dělat, dostanu. Už tak teď chodím spát o půl druhé ráno a fakt tu nerada trčím 24 hodin denně. Takže bych Vás chtěla poprosit o trpělivost. Je toho tolik, že bych se musela asi rozkrájet. Jinak mě také napadá 4. díl ke Spiritovi, ale uvidím, jak se věci vyvinou. Vynasnažím se sem přidávat nějaké nové články, ale nic neslibuji. Rozhodně to tady nepouštím.
S pozdravem
Nakira
 



Váhání

27. května 2011 v 9:56 | Nakira |  Váhání

Vlkodlaci z Mercy Falls se vracejí. Teď, když se Grace a Sam našli, musí bojovat, aby mohli zůstat spolu. Pro Sama to znamená zúčtovat s minulostí, pro Grace vyhlížet budoucnost, která je čím dál nejistější. Do jejich příběhu však nečekaně zasáhne nový vlk jménem Cole, který bojuje se svými vnitřními démony a už navždy chce zůstat ve vlčí kůži. Sam si naopak stále nemůže zvyknout na svou lidskou podobu. Tolik se bojí, aby nepřišel o své nové štěstí s Grace. Jenomže netuší, že v Grace, uvnitř jejího těla, roste hrozba, která je může o jejich štěstí připravit... Bude láska dost silná na to, aby se poprala s osudem? Můžeme se vyhnout tomu, kým jsme?


Kam dál